Asfaltová ultra long párty v podání ultrabalatonu 221km je za mnou. Ti, kteří čekají, že zde napíši věty ve stylu: „jo bylo to dobré, běželo se mi dobře, něco občas bolelo atd..“ a za 50 vět bude hotový celý článek, tak na to zrovna zapomeňte a běžte si přečíst raději nějakou knihu z červené knihovny, protože tady bolení zamilovaného srdíčka nějaké zamindrákované paničky čekající ve svém hrabství na pravou lásku opravdu nečekejte (vše ostatní asi ano)...
Někde jsem četl nebo slyšel, že případný report ze závodů, či akcí by měl být víceméně stručnějšího charakteru do určité délky nebo lehce rozvětvený aby nebyl až moc nudný a čtenář se v něm neztratil. Tohle ale neumím a ani dělat nebudu. O mně se ví, že jsem spíše ukecaný jedinec, který dokáže opsat složení exkrementu ve 20 rozvětvených větách a ještě u toho přejít na jiné téma. Naservíruji vám to tu tedy tak, jak to doopravdy bylo včetně všeho, na co si vzpomenu a to i veškeré přípravy. To kdyby někoho napadlo udělat stejnou šílenost a přihlásit se na něco takového, jako je Ultrabalaton 221 km. Takže krátký článek opravdu, ale opravdu nečekejte. Bude plný vulgarit, necenzurovaných věcí, či reklam a všeho, co do správného cenzurovaného profičlánku nepatří. Prostě a jednoduše, toto byl ultra běh a toto bude ultra článek. Do hospody taky nelezete na jedno….. pětipivo.
Předkrm včetně řádné omáčky na začátek: Člověk je tvor nenasytný a stále něco hledá, co by ho správně zasytilo a nebo si chce i něco dokázat. V mém případě nevím, jestli je to ještě mladická nerozvážnost, idiotizmus, sebe obětování, pokus o sebepoznání, či likvidace jedince v online režimu (no, je mi 36, tak snad rozum už stojí někde za dveřmi…). Má žena by řekla, že jsem …. Každopádně po mých dvou startech na místní 100ce - Špacíru +3.500m, či B7 +5.500m jsem začal přemýšlet, co vymyslet dále. V tu dobu jsem již několikrát sledoval mého kamaráda Michala Činčialu, který běhá samé úžasné závody a když mě jednou říkal o super závodě delším jak 200km s ještě lepší atmosférou jako je UltraBalaton – 221km, tak si vzpomínám, že jsem jen tehdy zamáčkl podvědomě slinu a říkal si, že by bylo boží něco takového jednou vyzkoušet a ochutnat.
Dokonce si vzpomínám, jak jsem onehdy koukal na průběžné výsledky přes víkend, když běžel Michal a co chvíli jsem říkal doma ženě, že: „dívej, Michal už je tam a teď tady….“ Má žena mi onehdy řekla, „ale ty to nemáš v plánu někdy běžet že? Já? Nééééé, určitě nee lásko… byla má odpověď…“ ALE znáte to, nikdy neříkej nikdy. Navíc, je to fakt minimálně 2x víc, než jsem kdy vůbec zkusil a přiznejme si, že nejsem žádný běžecký ultra fit and slim rychlík a běhat, respektive popobíhat jsem začal až v r. 2015. Hlavně je to fakt více jak 200 km… Nechám to uzrát a uvidím, říkám si. Uzrálo to rychle a já se přihlásil i přes problémy s achilovkou, které nastaly v závěru roku 2018. Prdím na to, to pude, říkám si také. Celý proces uzdravení se natáhl až do závěru roku a tak na přípravu už moc času nezbývalo cca 5 měsíců. Opět jako před Špacírem nastala otázka, kdy a jak trénovat včetně asi té nejhorší otázky a to, jak to vše vlastně napasovat do domácího každodenního programu aby to ideálně nezasahovalo do běžného rodinného života jedince o jedné manželce a dvou dětí. Již nyní vám prozradím malé tajemství běžeckého proutěného košíku, že to prostě nejde a vždy bojujete na několika frontách, a i když je má žena velmi tolerantní, tak např. časté až každodenní vstávání ve 4 ráno a někdy i okolo 3tí ji opravdu moc nechutnalo a mě občas taky ne. Což o to, budík člověk zamáčkne rychle, ale pak se dokopat vylézt třeba po 4-5 h. spánku a hlavně nevzbudit drůbež a spícího lva vedle, to je pak teprve zábava. Jo a následně jít do práce…
Popobíhal jsem tedy hlavně po ránu, jelikož odpoledne na 1,5-2h každodenní běh nebyl většinou čas kvůli rodinným povinnostem a sex to opravdu nebyl… Žena byla zděšená, když jsem ji ukázal, jak bych potřeboval trénovat přes týden a pak i víkendové longy čítající 4 a více hodinové výběhy. Nakonec i díky poradě s Michalem, kde jsme zkusili vymyslet plán, jak to celé napasovat. Nakonec si to nějak i se skřípajícími zuby a vymlácenými plomby sedlo a podařilo se mi i 1-2x za týden trénovat dvou fázově např., když jsem čekal na dcerku, která byla v tu dobu v ZUŠce. A aby toho nebylo málo, tak se nám letos zima krásně vydařila a celý leden i únor nám tu na Valachoch nakydalo sněhu až po k…t. Takže to nebyla jen tak obyčejná zima, ale zima kouzelná. Kdy jsem až do půlky února běhal v trailovkách po špatně odhrnutém městě. Fakt řádný motokros. Zpětně musím říci, že to krásně pomohlo na rozhýbání achilovky, ale těch sprostých slov (KU,ČU,PI…), jak mě ta bílá hmota už srala, padlo při tréninkách opravdu hodně. Nebo běhat ranní půlmaraton v mínus 10-15 stupních okořeněné sraním v přírodě pokydané půlmetrovým sněhem bylo také fenomenální.
Zanechme labůžo prdelové a vydejme k tomu podstatnému. Říká se, že těžko nacvičišti, lehce na bojišti. A tak jsem se tímto podvědomě řídil a vše co mi osud při tréninku flákl pod běžecké tenisky jsem bral jako výzvu ji překonat.
Dokonce jsem od 29.12.2018 až do závodu nepil alkohol. Ale nebojte, bylo spíše zapříčiněno tím, že jsem se den předem u našich dobrých známých na Jižní Moravě tak alkoholově ultrarozbil, až to fakt pěkné nebylo (1,2l slivovice, 0,5l medoviny, piva…) fakt se stydím ještě nyní… a tak jsem si řekl, že to zkusím vydržet až do závodu – a vydržel! Pokud již zanecháme tyto výzvy, tak suma sumárum se mi podařilo pro mě naběhat rekordních cca 2.100 km od začátku roku. (01/353km, 02/502 km, 03/547km, 04/524km). Ano, číslo to není nikterak velké oproti ostatním ultraborcům, ale pro mě ano. Loni jsem měl v této době necelých 1.000 km a 2.500 km celkem za rok a už tehdy jsem si říkal, že to je magorismus. Nyní jsem vůbec nevěděl, do čeho jdu…
Pomalu a jistě se blížil termín závodu a já začínal být čím dál více nervózní, že mám naběháno málo, je to pomalé a ostatní, kteří se na to chystají nebo na obdobné závody, mají tak nějak všeho více i talentu a to o hodně. Nuže, budu muset zkusit vyhrát bitvu s tím, co mám a vymyslet i nějakou tu taktiku. Měl jsem neskutečnou podporu právě od Michala Činčialy, který mi jednou řekl, že by to se mnou objel na kole jako moje podpora (myslím, že toho od té doby litoval, že to kdy řekl). Michal to běžel několikrát a tak mě to krapet uklidnilo,
že by to při jeho koučinku mohlo klapnout, protože jsem už několikráte zjistil, že na mě fungují obdobné metody a rady jako na Michala samotného. Můj cíl na Balatonu nebyl o fenomenálním umístění v cíli nebo času, ale se ctí se poprat s tratí a doběhnout závod do limitu 32 hodin, který byl na tuto vzdálenost vypsán. Tedy zkusit zaběhnout tuto dlouhou trať a zjistit, jestli na tyto věci vůbec mám a má smysl se tím dále zaobírat. Samozřejmě jsem si říkal, že když to dám pod 32 hodin, tak to bude ultra paráda, ale ten můj dosavadní trénink by musel vypadat trochu jinak… Týden od týdne jsem se těšil více a více až do osudného dne Dééé. UůBé, chcete-li. Do té doby bylo zapotřebí nachystat všechny věci, hady, kolo pro Michala. Ondra Jerhot vyladil ubytování přímo ve městě startu a tak už nic nebránilo vyrazit směr Balatonfüred.
Další šílenost pro mě byla vypustit totálně kofein a tedy mé závislosti na cole, kofole atd., kterou tak neskonale miluji na posledních cca 14 dní před závodem,
abych pak měl případně lepší reakci na kofein, který by mě nakopl při krizi. Vydržel jsem týden a něco! Dobře já! No nic, dotáhli jsme vše potřebné a Michal dorazil v pátek ráno (den před závodem) ke mně do Vsetína, kde jsme přeházeli věci do mého auta. Vtipné bylo (tedy aspoň pro mě), jak Michal vylezl ze svého auta jen v tričku zvyklý na Olomoucké klima a u nás bylo v tu chvíli okolo 5 st. a se slovy, „ty vole, co to je?“ jsme rychle přeházely věci a šli pro zbytek mých vaječných chlebů, které má úžasná žena pro mě na závod právě dosmažila a my vyrazili směr Bratislava. V Bratislavě jsme vyzvedli Ondru Jerhota, který byl oblečený v saku, lakýrkách a se slovy, kluci, ale já jdu v pondělí zase do práce a než bys řekl Maďarsky „dobrý den, my jsme boží závodníci“, dojeli jsme do Balatonfüredu, našeho místa ubytování i startu.
Na pokoji jsme doladily dropbagy a vyrazili na registraci je předat do místního multikulty centra. Vše se vydařilo a my si konečně mohli užívat předstartovní atmosféry a nasát pozitivní vlny na start. Jako bonus se mi začalo dělat nějak šoufl. Buď mě dostala nějaká migréna nebo jsem asi málo pil říkám si. Tak to přepiji minerálkou a uvidím. Asi po další hodině mi už bylo na zvracení a tak jsme vyrazili něco zakousnout v místní „čing-čong“ vývařovně v Tescu. Smažák do mě vklouzl jako…. lžíce bagru do bahna, ale bolehlav nepřestal. Dorazili jsme na pokoj, dochytali věci na ráno, kluci do sebe naklopili Prazdroje a okolo desáté večer šli spát. Já byl furt rozbitý a čekal, že se z toho v noci vyspím, tak jako vždy. A nevyspal, asi nervy pracovaly. Bodejť by ne, když mě čeká taková nálož, na kterou se asi moc nedá ani pořádně připravit. Hlava bolela stále, ale mezi tou bolestí a napětím bylo stále to jediné a jasné světlo v tunelu a to, že to prostě dám, uvidím start a pak tu boží cílovou pásku se svým jménem! Michal mě několikrát říkal, že to je super, že to mám takto nastavené, ale já to tak mám v průběhu všeho, co dělám. Prostě tam tu placku na krku kurde vidím, i kdybych měl dolézt do cíle po čtyřech! Ale vycítil jsem, že z mého aktuálního rozbitého před startovního stavu začal být i on trochu nervózní… Odjíždíme na start a můj plembák mě konečně přestává bolet, Ondra je správně natěšený, já taky. Oba tak nějak nevíme, do čeho jdeme, ale neskutečně se těšíme. Můj sen je to dokončit do časového limitu 32 h, protože jsem ještě takový maličký ultra běžecký cucák s mlíčkem a soplem ve vousech. A tak jsme k tomu přizpůsobili celkové tempo. Nebudu hnát hned od začátku, abych pak někde nevytuhl.
Start. Klasika, všichni se dali do úprku, Ondra se mi začal vzdalovat, Radek Brunner zapl forsáž a začal tlačit pořadatele před sebou. Já si řekl, že se nenechám vyhecovat.
Tempo jsme si nastavili někde okolo 6:15-6:30 /km abych déle vydržel jako ten králíček. No po páru kilácích bylo jasné, že atakuji spíše tempo 6 min/km. Rychlejší, než jsme chtěli. Cítil jsem se dobře a vše sedělo tak, jak mělo. Počasí nám slibovali dobré, přes den mělo být něco okolo 22 st. polojasno a v noci se mám ochladit pro mne příjemných 12 st. a někdy v noci nebo nad ránem mám má jen drobně zapršet. To bude dobré říkám si, to horko bych klidně oželel, ale ten deštík mi vůbec vadit nebude a na ten jsem se i tak trošku těšil… Ono na ultra musí být i ultra počasí, jinak by to nebyl ten správný zážitek. Sluníčko pěkně hřálo na mě až moc. Letos jsem totiž ještě neběžel ve více jak 17 st., kdy navíc horka moc nevyhledávám a tady to začalo krásně péct. Ale podmínky mají všichni stejné a tak hurá dál. Na prvních cca 45 kilometrech se občas zvedal terén a tak bylo zbytečné do kopců běhat (nejsem profík a energie bude ještě zapotřebí). I tak jsme měli tempo vcelku dobré a o cca 15 min nad plán, který určitě někde pros..u v toitoice, jak se znám. Jinak byla fakt spokojenost.
Průběžně jsme sledovali i výkon našich dalších borců, jak se jim vede. Super, jsem z nich asi poslední. Ale co, je to teprve začátek a třeba se zadaří. Nejdu zde na výsledek, ale na čas a tak si zase běžím to své, co mám naučené. Běžíme okolo hlavní cesty a najednou vidíme čerpací stanici. Já už půl hodiny kňučím, že bych si dal zmrzlinu, tak Majkl mi ji na pumpě sehnal a já spokojený jako malé děcko s lízátkem v hubě běžel dál i se zmrzkou. Na první větší občerstvovačce na cca 53 km u Vinařství Varga, kde se probíhá přímo sklepem jsem do sebe nasoukal těstoviny a nějaké své zásoby. Bohužel jsem v těchto věcech dost odkázán na své zdroje, jelikož jsem klasický alergik, ale navíc jsem alergický na karoten a vše co ho obsahuje při zátěži, takže polívka s vyvařenou mrkví je cesta do pekel. Jakékoliv ořechy taky nepřipadají v úvahu, stejný problém. Takže ultra se vším všudy…
Naštěstí zabrala uvařená brambora (díky Evčo za tip) a ovocné kapsičky ala přesnídávka, které jsem si nechal poslat do všech 5 velkých check pointů abych se tam najedl a nějaké měl i sebou. Co se týká občerstvovacích stanic, tak na každém check pointu cca každý 1,5-3 km bylo nutné si čipnout a také zde bylo vždy připraveno drobné jídlo, sýr, chleba s máslem, rajčata, švestky, broskve, cola, voda, ionták, sušenky, a další. Bylo vždy z čeho vybrat. Skvěle zajištěno! Takto by měl minimálně vypadat správně zajištěný závod. Atmosféra celého závodu ještě navíc umocňovala probíhající štafeta družstev, kdy na trati bylo snad několik tisíc dalších běžců, kteří když viděli zelená čísla nás běžců individuálů, tak nám ještě i fandili, když okolo nás probíhali. Tohle ne vždy zažiješ a na místo toho aby tě to demotivovalo, že tě furt někdo předbíhá, tak to naopak nabije na další metry (alespoň mě). Pomalu se blížíme k 80ti kilometrům a já se snažím stále běžet, co to jde. Sice pomalu, ale stále. Říkám si, že musíš si jet furt to své a nenechat se zviklat občasným píchnutím nebo probouzející bolestí noh, které samozřejmě začínají o sobě dávat vědět. Ještě se mi trošku asi objevuje vopruzeninka okolo mého nádobíčka, tak se tam raději nedívám, abych nechytl nějakou paniku. To si tak běžíte a v kebuli přemýšlíte nad kravinami, když tu najednou se ozve, „haló, vy jste Petr Chytil?“ Ty vole,
někdo vyřkl mé jméno a v češtině. Zastavím a u cyklostezky stojí skupinka Čechů ze Vsetína, kteří mě sledovali online a čekali tam na mě. Asi se to v té naší malé vsi rozkřiklo, že se chystán na tuto krásnou ultrašílenost. Hodíme fotku a fičím dále. Díky bando, potěšilo mě to velmi! Chvilku jedu na vlně minipopularity a v hlavě je další velká občerstvovačka, kde doplnit nějaké jídlo a upalovat dále. KILO! Je tam a dle plánu, super. Ještě 121km, to půjde. Šak jsem skoro za půlkou, ale teď to teprve asi začne být zajímavé, říkám si. Odtud už to vlastně neznám a nevím co čekat. Michal mě stále objíždí jako vosa kolem bonbónu dopředu, dozadu a ptá se, jestli něco nepotřebuji atd. a to mě stále dodává energii do toho dát, co půjde. Navíc se blížíme
k další velké občerstvovačce a otočení se na druhý břeh Balatonu, na to jsem se těšil jako prase. Ani nevím proč, ale asi to bylo psychického rázu. Michal mi sehnal za 500 forintů na občerstvovačce čaj, ten bodl jako prase. Naflákal jsem do něj všechen cukr, který jsem okolo našel i po ostatních lidech, kteří ho nechali na stolech. Panečku to byla mňamka! Šup do sebe, přehodit trička a jedem dál, tedy běžíme… Ještě se jednou pozdravíme a rozloučíme s Filipem Švrčkem, který zde bohužel končí kvůli neúnosným křečím a vyrážíme dále. Začíná se pomalinku stmívat. Je stále vcelku teplo, popobíhá se dobře a držím si i tempo, což mě překvapuje. Jen to moc neubíhá a začínají bolet i stehna. Tak vymýšlíme občasné vtipy a příhody abychom se navzájem rozebraly po 15 a více hodinách v teniskách a Michal v sedle. Už toho má taky plné brýle. Já se těším až si zase dá někde pivo, protože je Michal po pivu více hovorný a to mě vyhovuje. Jestli někdy tohle zažiju znova, tak mu vezmu na každých 20 km jednu dvanáctku. Padla noc, jsme na druhé straně a vcelku to i běží. Je již znát únava z celodenního běhu a horka. Stále se snažím běžet, jak to jen jde. Michal někdy běží vedle mě i s kolem v rukách… nechápu, respekt voe! Ten člověk naběhal všeho všudy tak 40 kiláků vedle mě i s kolem!!! Někdy po desáté večer se začíná blýskat. No, snad to vydrží a bude se jen blikat a moc z toho nespadne. O zhruba hoďku a něco později se spouští slušný slejvák, hromy, blesky a vcelku fakt solidní vichr, který vydrží až do rána. Já rychle navléct dlouhé gatě a bundu. Už dopředu jsme se domlouvali, že kdyby fakt hodně zachcalo, půjčím si namísto své šustky jeho druhou Kilpi Hurricane bundu. Záměrně zde píši značku této bundy i když mě nikdo nepodporuje a Kilpi už vůbec ne, ale protože se pak stala na dalších X hodin mou záchranou před zimou a hlavně deštěm, který trval až někdy do 9 ráno, tak to zde prostě napíši. Myslete si o tomto, co chcete, ale bez ní by to bylo o mnoho složitější! Fakt dobrá bunda. Ty mé běhací věci z Lidlu jsou taky cajk, ale znáte to… Déšť mi nevadí, mám v něm letos vcelku dost natrénováno, ale když máte v nohách víc jak 120 kiláků a do toho vám začne chcát, tak to zas taková zábava není a až takový labužník fakt nejsem. Říkám si, že to brzy odezní, když je to bouřka. Všem asi dochází, že to takové jednoduché nebylo a po cca hoďce bouřka opravdu odezněla, ale deštík pokračoval vesele dál až někdy do rána 8-9 hodiny ráno. Běžím dál a kaluže s bublinami od deště už vůbec neřeším. Asi 2x jsem se přistihl, že schválně probíhám kalužemi a nechápu proč… Celou dobu jsem si říkal, ať zaprší a teď po pár hodinách se podvědomě modlím aby už přestalo chcát. Hodiny utíkají a já si říkám, že je zapotřebí si dát něco jiného, než oplatek nebo banán z občerstvovaček a tak šáhnu po svém Brumíkovi, na kterého jsem zvyklí z delších štrek z tréninků. Po pozření celé této dobroty mě krásně natáhl a vše šlo ven do travičky zelené. Michal se zděsí a zastaví. Já mezitím dobliju poslední zbytky medvěda se zbytky banánu a sušenky, utřu hubu a rozejdu se. Hned do sebe hodím trochu vody, aby žaludek nebyl bez vody a já dehydrovaný. Měli jsme už namíchaný sršní nektar, který jsem neměl do této doby až tak vyzkoušený, ale tady zabral skvěle a udržel jsem ho v sobě. Nicméně tady asi přestává být už sranda, tohle mi naštěstí moc nedochází a tak se rozběhnu. Michal mě zastaví, ať to ještě nedělám a chvíli jdu rychlým krokem. Tak chvíli jdu a aspoň do sebe narvu trochu Many, tekuté jídlo, které jsme měli jen tak ze srandy sebou, že kdyby se něco posralo, no a hele koukej, ono se to posralo. Tak sem si řekl, že vyblít to můžu kdykoliv. Mana naštěstí zafungovala se sršněm, bramborou a najednou běžím znovu. Vzpomněl jsem si na Michala Kučeru, čau Michale říkám si, Mana dobrá hehe.. To už se blížím k metě 135 km a když tu najednou grcka znova. Kua fix. To není normální, takhle jsem neblil ani na pořádně zakončené párty. Michal se na mě podívá a říká, „víš, jak to dělají opravdoví eliťáci? Když blijou, tak jedině za běhu,
nezastavují a neztrácení blitím čas“. Tak jsme se ze srdce zasmáli, já opět rychle hodil do sebe něco a rozbíhám se, bo jsem byl solidně nasraný, že namísto sraní, které jsem očekával tak 10x za celý běh, tak hážu grcky skoro na potkání. Za chvilku byla další velká občerstvovačka na cca 145km. Toto byla má pomyslná meta, kde jsem si říkal, jakmile zde dorazím, tak už to je za půlkou a zbytek dotlačím i kdybych měl dát ruky na zem. Zde jsme prohrabali náš dropbag, pobrali, co šlo. Já si dal suché gatě. Snažil jsem se do sebe něco hodit, ale furt všude měli vývar s mrkví nebo jinou polívku, která mi nešla, takže polívka mínus a já vytáhl opět bramboru. Děvčata, která měla na starosti občersvení se na mě jen nevěřícně dívala, jak tu bramboru do sebe tlačím zuby nehty… Hurá, je ve mě plus nějaké pochutiny na občerstvovačce a tradá dále. Na totálně promočené nohy se raději nedívám. Už dost bolí prsty a peřinky na spodu chodidel. Asi jsem zvolil moc huňaté ponožky, ale kašlu na to, dívat se fakt na ně nebudu. Vyděsím se až v cíli. Žaludek se začal stabilizovat a my s nadšením vyhlíželi ráno. Místy na mě těsně před ránem padá vcelku solidní únava a jednou jsem se přistihl, že jsem zapl očního a směrového autopilota s otevíráním očí co 5 sekund.
Konečně světlo. Furt prší. To mám za to, že jsem si z toho počasí dělal prdel. Začaly
mě už bolet dost stehna. Njn, haha teď to fakt bolí, naštěstí na nich už mám jakési lékařské návleky, které stahují a vzal jsem si je na kolena, kdyby začaly zlobit. Byly široké tak akorát a kompresně taky, tak jsem je dal místo na kolena na stehna a fungovalo to. Tedy kompresní návleky na stehna home made. Začínáme se pomalu blížit k metě 180 km a 24 h. já bych si toho nevšiml, ale Majkl mi to připomněl, že to není vůbec špatné na první ultra a že když to už neposeru, tak bych mohl pozlobit i 30 hodinu. I tak bych to měl stihnout v limitu. Měl jsem radost. Ještě zhruba maraton a je to doma. Jenže krok už nebyl tak lehký jako před X hodinami a tempo pomalu klesalo. Furt jsem měl před očima, že ten cíl dám i v limitu, když to stálo tolik domácích nervů, dřiny, potu, času a neudělat ostudu ani Michalovi, který mě fakt pomáhá, jak jen může. Po celou dobu závodu jsem asi 2x přemýšlel, jaké by to bylo se aspoň jednou svézt na štangli Michalového kola, aspoň na kousííííííček. Nic, su Valach a ten sa nevozí na štangli. Štangla je salám a ten se jí!
Tak nějak se plácám v kilometrech, Michal občas vedle mě běží i s kolem abychom udrželi aspoň rychlost běžícího důchodce do Kuflandu na zlevněný rohlík. A najednou je tam 200 km! Jupí, ještě půlmaraton a je to. To dám i s prsem v zadku a ještě s ním i zacloumám, říkám si. Už se stáčíme zpět na sever směr start, ale trochu se to zvedá a zase pěškobus. Najednou převýšení jako prase i vč. železnice. Humus. Nějak se snažím vydrápat nahoru, předbíhají mě štafety do toho kopce. Si děláš prdel ne? Toto běžet, ale mysl je stále čistá a zaměřená na cíl. Tohle dáš! Tak jsem tu a teď to bude snad už jen rovně nebo lehce z kopce. To se tak vydáš běžet rovinu a i tak naběháš okolo 1.000 výškových metrů (1.300 m dle organizátorů). Pomalu se blížím k metě 205 km a Michal mi oznamuje, že je přede mnou pár dalších ultra zombáků jako já a i 30 hodinový limit nemám zrovna daleko. V tu chvíli Michal běží vedle mě i s kolem. Najednou jako by mě polil živou vodou a začnu vcelku svižně běžet. Slyším jen, jak se Michal začal smát a řekl, že si děláš prdel ne? Paráda, nějak se to rozběhlo, zrovna mě předběhl štafeťák a tak se ho chytnu. Kouknu na hodinky a tam aktuální tempo okolo 5min/km.
OMG to je hukot, vyždímu ze sebe co půjde a držím se ho, zuby nehty. Borec byl super a vedl mě. Teď to teprve cítím, že to fakt bolí. Nohy totálně nadranc, hlavně spodek. Jako bys vzal ten největší náklaďák světa a nechal si jím 20x přejet nohy. Snažím se na to nemyslet, ale každý krok se rovnal stotisíci jehliček píchající zespod na peřinky u prstů a šlapku. Docela dost bolí i malíčky a asi mi slezly i nehty. To bude chuťovka v cíli. No nic, běžím dále, jak to jenom jde. Po chvíli se borec odpojí, protože přidal na tempo pod 5min a tohle už jsem nedal. Zpomalil jsem okolo 6-7min, ale furt to vcelku dobře běželo a mezi těmito cca 5 kiláky jsem předběhl vcelku služné množství svých ultrakolegů, kteří jen nevěřícně čuměli, kdo je to předbíhá.
Taky to do teď nechápu, ale snažím se z toho vytěžit co nejvíce. 212 kilák, pomalu mi dochází, ale nálada skvělá. 215 km občerstvovačka a co to vidím, naši Českou Magnézku v 0,5l balení. Jupí, jak ví, že na to mám zrovna chuť. Drapnu ji, a běžím dál. Otevřu, napiji se. Napiji se znova a kurde, to jsem asi přehnal. Sakra už mě natahuje. Do prdele, tak to bylo krásně rozběhlé. No nic, jak že to říkal ten Michal? Za běhu? Tak to prubnu. Blééééé, kua začínám se dusit. Michal na mě řve, ať rychle zastavím. Sakra stojím v předklonu a zase bliju. Už je to fakt trapné. Takhle se přepít, co jsem čekal… no nic, zase mě začínají předhánět ostatní, ale vesměs štafetáři a jen nevěřícně kroutí hlavou, ale povzbuzují. Utřu hubu a tradá, zase to zkusím rozběhnout. To pude, teď nebo nikdy. Cíl na dostřel! Energie pomalu klesá a už i často jdu, ale vidina cíle je veliká. Prdím už na to, jestli to dám do 30 nebo nad 30 hodin, ale je to tam. Poslední kiláky si tak nějak podvědomě už užívám, ale mám toho fakt plné brýle. Na posledních kilácích se snažím ještě vyškrábat trochu sil, abych předběhl ještě jednoho ultraborce a pak už zpomaluji k poslední kontrole. Ještě před tím mi Michal připraví naši vlajku a já omotaný vlajkou pomalu, ale jistě směřuji k poslední kontrole. Tam na mě řvou už 100 m předem a popohání mě. Čipnu a posledních cca 300 metrů sice do kopce a přes frekventovanou cestu. Motám se už jako polystyren pod splavem, ale mám vlajku. To je hlavní. Policajti na mě ukazují kama a tak to opět rozběhnu a dokonce si s policajtama i plácám.
Neskutečné a i auta troubí a ne proto, že zavazím na silnici. Kua a teď už jen poslední kopeček do cílové rovinky. Lidi okolo řvou a fandí, když vidí zombáka s vlajkou ČR, až mám slzy na krajíčku, jako bych běžel olympiádu a na bendu. Bomba, kopeček nevyběhnu, ale snad vyskáču, jak to bylo rychlé a cílová rovinka? Tak tu si fakt vychutnávám. Slyším své jmého z repráků, lidi řvou, já řvu, všichni řvou. Paráda. Neskutečný bordel a zakončení všeho toho trápení. CÍL KUÁÁÁÁ! 30 h. 07 min. Páska se svým jménem a medaile, tohle je boží!!! V cíli si pořádně zařvu, až to pobavilo ostatní a poplácáme se s Ondrou Jerhotem, který na mě již čekal a byl už v cíli se svým neskutečným časem, voňavý a vymydlený (Gratuluji ONDRO!) a taky s Michalem Činčialou, který mi dělal celou tu dobu skvělého parťáka a držel mě nad vodou, když bylo třeba při mém prvním a hned úspěšném pokusu o opravdové ULTRA. Díky Kamaráde s velkým „K“ bez tebe by to bylo velmi těžké!!!
Jéééé a je to. Dozvídám se, že jsem asi třetí nejlepší Čech, 47 v mužích a 56 celkově nechápu, ale fakt potěšilo. Když vezmu, jaká byla letos konkurence i z našich českých řad!
Hodíme cílovou fotku a já se přesouvám do cílového stanu, kde mě obloží žrádlem, pivem, redbullem a dají finišerské tričko, mezitím obvolávám rodinu, že žiju. Nabízí mi i maséra. Toho nakonec nezvládnu, jelikož jsem pivo zapil redbullem a to, co přišlo potom asi nemusím dále rozpitvávat… Na další 2 min. byl mým kamarádem strom vedle stanu, který jsem kompletně oblil. S úsměvem na rtech už kolem mě stály 4 záchranáři a ptali se mě, proč bliju. Já jim řekl, že pivo a redbull. Prostě jsem začátečník no… Následoval výbuch smíchu všech a odešel jsem po svých do sprch. Nohy bolely jako čert a já se bál, co uvidím, až to ze sebe sundám. Jinak tělo bolelo, ale největší průser jsem očekával, až sundám ty stále mokré boty. No po sundání asi milion puchýřů všude na prstech a jeden krásný mezi palcem tím druhým prstem. Takovou podlitinovou puchýřovou romantiku
jsem snad ještě na sobě neviděl. Po sprše šup do sanitky aby se mi na to raději podíval odborný dohled. Všechny puchýře propíchali, ošetřili a nohy zase jako „nové“. Kromě toho, že na to vůbec nemůžu ani došlápnout. Jak jsem s tím vůbec mohl běžet? Tak to nechápu, ale je to tam! Mezitím stále dobíhají ostatní a my už pomalu začínáme balit. Ještě čekáme na vyhlášení a slosovačku ze které nic neklaplo. Hodíme 15 min. spánek s Michalem v autě a po páté odpoledne vyrážíme směr Vsetín. Všichni jsme unaveni jako prase, ale spokojení. Michal ještě řídí domů a bere to jako ultra trénink na další závody. Snažím se taky neusnout po cestě abych pomohl Michala rozebírat tak, jako to dělal on, když jsem já běžel. Ondra spal na zadních sedačkách. Jupí Vsetín. Kluci přeházeli věci a „vyspaný“ Ondra dovezl Majkla do Olmiku.
Co říci závěrem. Jak jsem v úvodu slíbil, tak jsem splnil, že to nebude krátký článek. Jsem sice rozbitý jako muslimské hračky hlavně na chodilech, které se brzy opraví a již nyní vím, kde bylo hodně chyb a jak by to šlo udělat lépe a rychleji. Ale to je snad vždy po každém závodě. Navíc, když to tak píšu a čtu si ten svůj závěr, tak si připadám jako v poslední sérii Game of Thrones. Šílená a strastiplná cesta k vysněnému trůnu a pak se to vše rychle semele během dvou dílů a je to… Takže kluci, děkuji VÁM za vše, byla to neskutečná dřina, ale taky fenomenální zážitek a sranda v jednom megabalení. Užil jsem si to fantasticky. Musím samozřejmě poděkovat ještě minimálně jednou Michalovi za skvělou práci cyklistického šerpy, který se o mě staral, krmil, motivoval mě, bavil. Když jsem běžel na hovno, tak abych přidal a i pomoc s přípravou. Nyní už tak nějak vím, co to znamená zaběhnout si ultra +200 km! Musím taky poděkovat své rodině za neskutečnou podporu a to i přes to, že jim to moje běhání taky někdy leze krkem. A to nejdůležitější na závěr. Musím poděkovat hlavně své ženě Zdeňce, že to se mnou furt táhne dál i přes to, jak jsem někdy fakt zarytej jako vůl do toho běhání, kdy sladit to se vším tím rodinným životem okolo, je fakt někdy na Chocholouška. Díky Zdeni za vše !!! PS: Ještě nějaké závody dáme ne? Někde jsem slyšel, že je prý v Řecku na konci září krásně… :-)
Tak to je velice čtivý a zábavný report a dokonce pravdivý :-). Akorát si mě neměl tak vychvalovat, protože zas tak moc jsem k tomu nepřidal. Odběhal sis to sám (a když mě se v noci chtělo tak spát a byla mi v tom dešti taková zima, že ten maraton s kolem se mi velice hodil). Bylo poučné poprvé sledovat zvnějšku, jak že to ultra vlastně vypadá. Zábava to byla, i když hodně náročná. Vypadá to, že se ti to líbilo, tak už doma začínáš vyřizovat propustku do Řecka, kdyby náhodou vyšel los?
OdpovědětVymazat