Špacír 2018, duševní EGO očistec…

Hned v úvodu musím pochválit organizátory, že opravdu dostály svého slova, když psali, že půjde o nezapomenutelný po(c)hodový wellnes víkend s bahenními lázněmi v Beskydech a taky za skvělou atmosféru, která tuto akci provázela jak letos, tak ji provází již 19 let, což je až neuvěřitelné…. Prostě a jednoduše, minulý rok jsem Špacír absolvoval poprvé a uhranul mne na tolik, že jsem si tuto epickou a éterickou akci nemohl nechat prostě ujít ani letos. 

Vezměme to pěkně popořadě. Píše se začátek roku 2018 a já tak nějak špekuluji, co za výzvu letos přijmu, přičemž se mi v hlavě rodí jedno jasné jméno a to je Špacír. No v hlavě se toho rodí více, ale to nechme zatím v hlavě… Hned se mi v kebuli začíná rodit ambiciózní plán. A to takový, že bych chtěl  zlepšit dosavadní čas z loňska (18h. 41min.) a klidně se pokusit i trošku potrápit špičku startovního pole, když to půjde. Hned jsem se pustil do naplánování tréninku vč. překopání dosavadního tréninku tak aby byl více efektivní, chodit častěji běhat atd. No musím říci, že to bylo mnohdy hodně na palici jít třeba 5x po sobě běhat se začátkem běhu v rozmezí mezi 4 a 5 ráno, tak abych byl na 6 zpět a pak valit do práce. Jinak to udělat prostě nešlo z důvodu práce, dětí a času. Tedy jedině rána přicházely více v potaz. Inu nic se nevyrovná běhání s čelovkou v mínus 10, ve sněhu a ve tmě… Co bychom pro sebe, své cíle a zdraví přeci neudělali že? Nakonec se i podařilo vcelku tělo rozběhat v průměru na zajímavých 250 km měsíčně. Pro některé je tato hodnota rovna týdennímu náběhu, pro mě to bylo maximum, co jsem byl schopen dát díky času atp., takže plán se vcelku povedl a mé sebevědomí začalo pomalu růst, jak plíseň na zapomenuté bramboře ve sklepě. Dobré říkám si, chtělo by to více, ale i toto bude muset stačit, říkám si.

Pomalinku se blíží květen a pak týden před závodem a v tom se mi ozývá Adéla, že jestli jdu letos Špacír, že by šla. Že bychom mohli jít opět spolu jako loni. Paráda! Konečně mi nebude ukazovat záda jako na loňském Špacíru nebo B7ce a budu ji letos konečně stíhat (pomyslím si), protože mám konečně trochu natrénované. Mé ego opět vzrostlo s tím, že se budeme popohánět a mohl by z toho být i slušný výsledek.  A tak už jen ladím poslední záležitosti, provedu páru motivačních telefonátů s mým guru běhu Michalem Činčialou a než bys řekl nejneobhospodářovávatelnějšími (což bylo do nedávna nejdelší české slovo), tak bylo pár desítek hodin před Špacírem. Nervozita pomalinku rostla, navíc jsem měl v práci tří denní audit z UK, který končil až v pátek v den startu Špacíru, takže se mi pak běžně stávalo, že jsem třeba na pumpě mluvil na obsluhu anglicky, té to bylo ovšem úplně jedno a čekali až začnu mluvit česky. Pátek a den dééé, od 7mi večer byla možnost se zaregistrovat, tak jsem ji hned využil, abych měl čas ještě doma na případný odpočinek a klid nohám, protože do té doby jsem měl dle hodinek nachozených 12tis. kroků což nebylo ideální a týden před závodem sem se budil ve 4 ráno, kua proč? No nic, na registraci pokecáme s přáteli a fičíme domů. Na chvilku ulehám a odpočívám abych se pak vzbudil, hodil do sebe těstoviny. Mezitím Adéla už mě bombarduje, kde jsem. Hodím poslední domácí schýzu, nasoukám se do batohu a fičím na místo startu, kde už probíhá předstartovní rozprava se špacírníky. Adélka mi zatejpuje kolena aby vydržely po cestě a už se pomalu schyluje ke startu. Hodíme s Áďou předstartovní foto a ve velmi dobré, jiskrné náladě a plní očekávání čekáme na startovní zvon ve 24:00hod. Pořadatelé to udělali chytře, že po odstartování šli svižnou chůzí cca 1,5kiláku před námi a nikoho nepustili před sebe, protože se šlo centrem města, kde nás doprovázeli i pomáhat a chránit. Aspoň to nikdo nehrotil hned od začátku. Za Vsetínskou nemocnicí za Bečvou se organizátoři odpojili, poplácali si s námi a my se jaly tempa hned v čelní skupince. Ty vole, jsme v čelní skupince, to je pecka, říkám si… loni jsem byl úplně vzadu na chvostu. A začal asfaltový rozběh směrem Ústí. Kuknem na hodinky a ukazuje to něco okolo 5:45 na km, což je až možná zbytečně moc. Domluvíme se s Adélou, že to nebudeme moc hrotit od začátku a necháme se táhnout první skupinkou cca 8 špacírníků. To se i dařilo a celá tato skupinka i s námi vletěla po odpojení z cyklostezky z Ústí do prvního stoupáku okolo vodárky směr Jahodný. (Adéla ho přejmenovala na Jahodový). No a protože nám v pátek krásně zapršelo bylo se na co těšit. Bahýnko a všudypřítomné mokro dalo nočnímu šplhání krásný vlhký punc jedinečnosti této akce. Blíží se faking Filka. Velmi to obávaný kopeček všech špacírníků, který dokáže zamotat svou jedinečností hlavu nejednomu závodníkovi. S Adélou o Filce furt mluvíme až najednou jsme na ní a ani nevíme jak. Prostě to dnes sedlo velmi dobře a asi za hodinu a půl od startu jsme na Filce. Paráda! Vše jde tak jak jsem předpokládal, ale teď pozor z Filky. Nastává downhill z Filky, který okořeněný mokrem bude opravdu zábava a tak říkám kolegyni ať si dá pozor, že to bude klouzat. Mě se chytají nohy z kopce, tak to pustím, co to jde a najednou sem první… WTF? No nic, kašlu na to počkám je dole aspoň si odskočím záchod. Už jsem skoro dole jen pár metrů od rozcestí pod Filkou a najednou šup a nádhernou šipku jsem zrobil do bahna. Krásná rakvička i se šlehačkou. Poztrácel jsem přitom čelovku, pití a trochu ega, ale než doběhli ostatní, tak jsem se dal nějak do kupy aby to nevypadalo trapně. Pokračovali jsme dál směr Radošov, Šeklava kde se nám podařilo trochu zakufrovat, ale zas takový problém to nebyl a po napojení zpět na ofic.trasu jsme valili opět v chumlu prvních nadržených špacírníků až po obchvat Makyty u Valašské Kyčery, kde po zelené jsme valili dolů až na asfaltovou etapu přerušenou trailovo-kopřivovou zkratkou stále po fialové značce. Tu kopřivu cítím ještě teď.

Pomalu jsme se blížili k malému zlu zvané Papajské sedlo včetně Krkostěny, která začíná zhruba po 30 kilákách, zde jsme byli stále někde okolo 6-8 mého místa a sil bylo na rozdávání, nálada skvělá a psychicky jsme se připravovali na Krkostěnu. Věděl jsem, že mívám krizi okolo 25-30 kiláku, tak jsem po cestě rychle pojedl „vaječák“, pití, magnézko a pak kofein aby bylo dost sil na Krkostěnu. Jsme u ni, rychle vyčurat, pomodlit a hurá na ni. Nahoře jsme byli vcelku rychle, až nás to překvapilo a tak jsme se moc nezdržovali a snažili jsme se pokračovat dále. Po chvíli popobíhání po vrstevnici a podlézání spadlých stromů jsme dorazili ke Kohútce, minuli Portáš. Stihneme udělat nějaké foto, ale tady už začínám cítit nějaký problém a zhruba na 35 kiláku mě nějak dochází dech. Nevím proč, ale připadám si takový přidušený. Adéla se mi začíná pomalu ztrácet a tak se logicky odpojuje… kurňa, to je už po třetí během roku, co mi ukazuje záda, to snad už není možné… mé ego si se mnou začíná hrát a smát se mi.

Do té doby to šlo skvěle a cítil jsem se na hodně dobrý čas. No, ale jak to tak bývá, pýchu předchází pád a tady to nebylo jinak. Asi 2 kiláky se snažím uvolnit, pořádně vydýchat, popobíhat, ale nějak to nejde. Začalo bolet nějak na plicích a nemohl jsem se pořádně nadechnout a vydechnout, divné jako by alergie (jsem alergik), ale proč, když krásně zapršelo a všechno to hezky umylo a prášek na alergii jsem měl v pátek ráno…? No co se dá dělat, musím už hold valit sám. Utěšuje mě jen fakt, že je hezky. Sluníčko krásně začalo svítit a začíná být trošku i teplo a přede mnou už malý a pak velký Javorník. Říkám si, že v tomto stavu fakt na tyto tisícovky nemůžu vyjít a přitom před měsícem jsem je vyběhl… No asi kilák před malým Javorníkem do sebe zkusím hodit sršní nektar, který jsem měl poprvé na testování aby mě nakopl, ale nic moc zázračného se nestalo a tak v trápičce a v křeči se vyškrábu na prvního „Javora“. Naštěstí tam nikdo nebyl aby mě neviděl, jak si povídám sám ze sebou a svým egem, které se mi ustavičně řeže od ucha k uchu, že prý ještě hodně mlíčka musíš vybumbat aby ses mohl začít aspoň trochu rovnat borcům vepředu. A ještě dodá, že ať si všimnu, že mě bolí a začíná natékat nárt na noze… No nic, odpovím egu něco ve smyslu, že mě nenasere a pokračuju dál vstříc k velkému Javorníku. To už mám za sebou přes 42 kiláků. Pak už hlava přepíná pouze a jen na Makovský průsmyk, čili Partyzáni, kde má být ofic. občerstvení na cca 58km a také má záchrana Tomáš Petrčka, který mě tam čekal s věcmi, které jsem mu dal o den dříve, protože jsem věděl, že mi na cca 60 kiláku dojde voda a nevěděl jsem jak to stihnu s ofic.otevřením občerstvovačky u Partyzána. Asi 20 kiláků přemýšlím, co se stalo, že jdu/běžím jako bych měl za sebou přivázanou pneumatiku. Bolí na plicích a tato sranda mě trvá přes 20 kiláků, prostě a jednoduše půlmaratonová krize, fakt supr. Babrání se v mé neschopnosti pořádně nahodit motory mě zaměstnává natolik, že jsem si nevšiml odbočky a trochu si zašel. Ego se mi opět směje, že prý nemůže a ještě si zabloudí… Po vyhodnocení situace to střihnu kolmo vzhůru zpět směr na červenou a po páru sprostých slovech a zbytečně nastoupených metrech navíc se na ni opravdu dostávám a pokračuji dále. Nějakou dobu už jsem sám, příroda kolem už mě taky nebaví (chtěl jsem napsat sere) a i ptáci mě štvou, jak furt kdákají hned po ránu… jé ty vole mucha mi sedla na ruku, tak to už je fakt krize, že jdu tak pomalu, že na mě sedají i muchy…. a tak se nořím do svých myšlenek a zaměstnávám hlavu proč na mě sedají muchy. Najednou se ozve ego a říká abych se na to vysral, že to nemá dnes smysl se tu motat jako polystyren pod splavem, že Partyzáni a 60 kiláků je taky dobrý a na víc prostě dnes nemáš, tak ser na to a navíc doma budou taky rádi, když dojdeš dříve... Chvilku spolu debatujeme a najednou tel. od Toma, že jak jsem na tom. Že už na mě čeká, v tu chvíli mě dohání jeden špacírník, tak spolu prohodíme páru slov a pomyslně se jej chytám a nechám se dovézt až na Makovský průsmyk. Šťastný jako blecha na psovi (Aštar) procházím kolem Partyzánů a vidím, jak Adéla právě odchází a i všichni ostatní co byli přede mnou, mávneme na sebe a opět mi zmizí v lese. Já usedám do Tomova Fordu, začnu si předělávat staré pití za nové v batohu. Tady se trochu zastavím, u tohoto závodu jsem vypustil vcelku iontové nápoje kromě jednoho japonského od Michala, co vím, že funguje. Na druhou cca 44 km etapu jsem už zkusil experimentovat, bo šlo už o prd a tak jsem slil zbytek starého, co zbyl v hydrovaku na zádech asi 0,5 l (malinový sirup Lidl, sršeň a voda) a dolil opět vodou, trochu bílinské kyselky aby byly minerály a teď to přijde. Měl jsem koupené takovéto dětské pití cappy jablko nebo tak nějak v tom alobalovém sáčku. Tak šup tam s tím, dále pomerančový sirup a trochu sršně a trochu piva. To byl mix hodný na páteční párty a taky to tak chutnalo. No hold vyzkoušet se musí vše. Jako dalo se to, ale podruhé už tohle dělat nebudu… Huba se po tom nekroutila a v kombinaci s kolou, kterou jsem měl ještě na bočních kapsách a na druhé ionťák, tak se vcelku dobře doplňovalo.

Mezitím debatujeme a vidím, že dochází i baterka v hodinkách a tak instaluji svůj speciální vodě odolný, gyroskopicky vychytaný dobíjecí dokovací systém hodinek. Hodím do sebe Zirtec na alergii a po chvíli přestane bolet na prsou a otékat noha. Kuwa to kdybych věděl dříve, tak si dám dva už před startem! Převlékám si kraťasy a špekuluji, jestli to má ještě vůbec cenu, ale čas nebyl až tak špatný. 8h 55 min u Partyzána a byl zhruba o hodinku horší, než jsem zamýšlel a když Tom řekl, že to nedojdou jen netrénované máničky, že já musím, tak bylo vymalováno. Pojedl jsem zbytek těstovin, které jsem měl nachystané plus ochuceného birela a po cca 55minutách přemlouvání jsem opět obul boty a tradá na trať. Fakt díky Tome. Už si říkám, že to nebudu dneska hrotit a cíl bude cíl a pokud zlepším loňský čas 18h 41min, tak to bude dobré. A tedy těsně před 10tou vyrážím směr Súkenická rozhledna. To se v celku daří a tak pokračuji dále, ale už to prostě moc neběží. Říkám si teď je asi ta pravá chvíle zkusit nějaký ten kofejnový ultra doping. Vytáhnu pořádného zabijáka z báglu, od mého kamaráda Michala, kde píší 600 mg kofeinu a rozdělit na min. 2 dávky! Škoda, že jsem si to přečetl až po tom, co jsem do sebe kopl tak 70% toho zabijáka. Po asi 2 minutách cítím zimomriavky po celém těle, něco mě najednou kopne pořádně do …. až z toho brní ruky. Tohle si dát před sexem, tak by neměl šanci ani ten ďábel z té reklamy na tu zázračnou pilulku (…můžu hned…) a loupl bych ho i s těmi děvčaty dohromady! Asi jsem to trošku přehnal, říkám si. Nu což, vyblít tu dobrotu by byla škoda, tak počkám 2 kiláky a uvidím. Během chvilky se vše vrátilo k normálu, ale byla větší chuť jít a běžet, tak se nechám svézt na této vlně co to jen jde. Na Třeštíku se potkávám s Radkem Maďěrkou a Danou Buriánovou se kterými jsme se viděli na startu i B7ky. Velmi jsem to uvítal a dali jsme se do řeči a hned to rychleji ubíhalo. Tak nějak v celku mě dotáhli až k cíli, takže zpětně taky díky.

Další zábavu jsme měli i v podobě psa, který neslyší na jméno Aštar, kterého tak přejmenovali organizátoři u Partyzánů, kdy tam došel se špacírníkama ze směru někde od Kohútky. Postupně jsme popobíhali nebo šli až na Vysokou a pak dále směr Benešky a Kotlová, zde jsem zastavil na párek a Kofolu. To pomohlo, pokecal jsem s cyklistama a valil směr Soláň, kde jsem se opět potkal s Radkem, Danou a Aštarem. Tady polívečka a posledních cca 30 kiláků do cíle a 70 km za mnou! Říkám si, že to je supr, že jsem to nevzdal a bojuju hlavně sám ze sebou. Mimo jiné začalo i pršet a déšť se snášel až do Cábu, takže dalších cca 16 km. Ten déšť spláchl mnoho špacírníků po celé cestě a některé obohatil i o kroupy a velké ochlazení, takže si ho všichni užili do sytosti. Prší,
všichni cyklisti schovaní na Soláni, ale my si řekli, že čekat nebudeme a povalíme dál. Jeden cyklista si všiml mého ultra supr nabíjecího udělátka pro hodinky a zeptal se co to je? Řekl jsem, že je to přidělaná powerbanka na ruce pro hodinky. Všechny je to málem zabilo, prý že to vypadalo jako speciální výživa přidělaná speciálně k žíle u ruky… všichni jsme se zasmáli a my vyrazili dál. Možná díky dešti a další polívce na Soláni (nebo možná speciální výživě do žíly) se uklidňuji, dobíjím baterky a vcelku to místy i běží, tak se toho snažím využít, jak jen to jde. Až do Tanečnice to vcelku jde, ale pak opět trošku krize. Cáb se blíží a zde vidím už další polívečku a WC kde jsem si musel zkontrolovat svého vlka, kterého jsem měl poprvé v životě.

Cáb! Konečně, tady už to bude dobré a vcelku z kopce a budem doma. Na Cábu rychlá polívka a 0,5l vody s citrónem (vše ostatní mi už lezlo krkem). Šup na wc zkontrolovat smečku vlků, namazat je aby moc po cestě nevyli a rychle pryč. Z Cábu mi trošku kolegové odběhli a posledních cca 11 kiláků opět sám, ale to dám. Začínám si zpívat tu šílenou písničku: Když nemůžeš, tak přidej víc… no ty vole to sem dopadl. Dušná za mnou, jupí… Ještě přežít Hrbovou a ten sešup dole, hlavně si nic neudělat a poslední cca dva kiláky už po asfaltu. Složím hůlky a bouchám si s nimi o sebe do rytmu abych se dostal aspoň trochu do klusu a pokusit se běžet až do cíle. Podařilo se, běžím i po 100 km. Špacír má celkem cca 102 km a jde to. Probíhám městem a lidé se na mě tak nějak divně dívají, nechápu proč… Posledních cca 200 metrů supr, už se vidím v cíli… Co to je? Ty vole? To je má žena a hlavně mé děcka, no to ne!? Děti mi běží naproti, tak tohle nedám… Děti se na mě vrhly cca 150 metrů před cílem a pak vedle mě běží až do cíle. Ty vole já to emočně nedal. Tohle byl opravdu hodně silný moment a přiznám se bez mučení, že po tom všem trápení a boji hlavně sám ze sebou mi vyletěli slzy jak hrachy a nemohl jsem samým dojetím ani pořádně vyjít schody k cílovému zvonu, kde v čase 18h 05min jsem vší silou plácl po tom zvonu, ať už to celé uzavřu a dám si cílovou kyselici. V cíli to z člověka všechno spadne, potká se tam s lidmi co byli kousek před tebou a tak na sebe jen tak koukáme a jsme všichni rádi, že to máme za sebou. Hodím do sebe kyselici s frgálem a šejkem z ovoce co mi připravila žena do cíle a pomalu se loučím se všemi a s pocitem pekelně dobrého a taky náročného závodu se odebíráme směr domů…

Co říci závěrem…

Celkově na 11 místě a 9 v mužích z cca 182 startujících šílenců (neofic.výsledky pokud jsem se dobře díval), což na tu trápičku nebylo vůbec špatné. Byla to skvělá akce, tak jako loni, člověk tu potká spoustu dobrých lidí (i psů, mimochodem ten pes „Aštar“ došel až na Vsetín… ).

Zjistil jsem, že půlmaraton není jen 21 kiláků běhu, ale taky to může být solidní stejně dlouhá krize, ze které se nejde vymotat. Nebo taky že experimentovat se prostě nemá (nedat si prášky na alergii v květnu, když si alergik, 3 druhy chlebů ve vajíčku – v některém i oříšky na které jsem alergický, a dobré pití, které má člověk ozkoušené…). Pak vlčí půlmaraton někde za Tanečnicí až do Vsetína (cca 22 km) taky supr.

Nebo slzy v cíli (tohle jsem měl fakt poprvé a to jsem už páru cílů v životě zažil kolo, běh, život…),  nechápal jsem, bylo to jako když to vidíš v televizi a říkáš si, že by se ti tohle nestalo…

Ani loňský Špacír nebyl tak náročný pro mne jako ten letošní, kde jsem právě hodně bojoval sám ze sebou. Opět jsem si posunul svou hranici dále, kdy člověk musí mít opravdu velký respekt k těmto věcem a umět potlačit své ego co možná nejvíce a mít přirozený respekt. A hlavně můžete být klidně první i ještě na 50 kilometru, ale na 80 kilometru můžete už být poslední… A klasická rada nad zlato, nikdy nedělej nic polovičatě, protože pak očekávej polovičaté výsledky.. Takže opět se potvrzuje, že každý závod je prostě jiný a zde to nebylo jiné. A namísto toho aby mě toto nějak odradilo od mého dalšího působení na těchto akcích mám právě opačný dojem. Tato akce mi ukázala mé slabé místa na kterých musím právě zapracovat abych si takovéto akce ještě více užil a běh vypadal jako běh…

Určitě musím poděkovat hlavně své Ženě s velkým Ž – Zdeňce, která tyto mé veškeré výpravy a mé nápady snáší a pomáhá mi s přípravami, i když ji to někdy leze pekelně krkem a to se tu mírním. Také mým rodičům bez nich by to také nešlo! Tomášovi Petrčkovi za veškerý support a podporu, Adéle Maňákové, která to nakonec zvládla ve skvělém čase do 16 hodin, tak jak jsme plánovali a aspoň jsem ji dělal prvních 35 kiláků domestika. No a velké díky patří také několikrát zmiňovanému Michalovi Činčialovi (www.norseman.cz), který mi mnohokrát pomohl, poradil a ukázal směr a ještě jednou mu gratuluji ke skvělému výkonu zhruba před třemi týdny, kdy běžel závod Ultra San Remo - Miláno - přes 285 kiláků! Respekt chlape!

Ještě záznam trasy: