Beskydská sedmička 2017 aneb prý bude asi pršet…

Říká se, že nejhorší je prostě začít a to s čímkoli. V tomto případě jsem zvažoval, jak začít psát o něčem, co ve mně vyvolalo tolik pocitů, emocí, radosti i zoufalství jako již zmiňovaná B7...

Úvodem musím napsat, že jsem o této zajímavé události slyšel mnohokrát s tím, že tento závod je velké peklo, kde se perou mezi sebou samí borci, ale i hobíci, kteří chtějí porazit sami sebe a třeba stanovit si nové hranice, obzory, či něco jiného jako puchýře, odřeniny, spáleniny, kolena v háji atp. Prostě mistrovství ČR v horském maratonu dvojic. Pro mě to byla spíše náhoda, že jsem se přihlásil do závodu. Datovalo se to asi cca 8 dní před samotným závodem (slyšíte dobře, 8 dní před závodem), kdy se mě známá Adéla Maňáková zeptala, jestli bych s ní nechtěl jít do B7. V tu chvíli jsem měl v hlavě jasno… ty vole pudu na B7, pro mě do té doby něco nepředstavitelného, neznámého. Prostě takováto supr náročná akce, kde někteří na tento extrémně těžký a náročný vrchol sezóny trénují x měsíců. V tu chvíli začal boj s překopáním celkového domácího plánu, který jsme měli připravený právě na tento víkend a ani ve snu se nepočítalo, že bych mohl jít na něco takového. Neměl jsem ani tolik natrénováno, protože jsem s tím vůbec nepočítal. Navíc jsem měl celý týden před závodem problémy s dýcháním a nemohl jsem v noci spávat bez oblbováků, něco jako malý astma a navíc jsem byl několik dnů na paralenech. No co naplat, kdo se bojí, sere v síni.

Zhruba v pondělí, tedy 5 dní před samotným závodem se to rozlousklo na 100%, že jdeme a začalo mé šílenství v hlavě. Do té doby jsem jen slyšel jaký to je náročný závod dvojic, zdolání 7 kopců přes 1000 m.n.m. + 1 jako bonus (Lysá, Smrk, Radhošť atd..), tedy 8 kopců. Kdy stačí aby jeden z dvojice vypadl nebo blbě prošel čipovou bránou a automaticky vás diskvalifikují no prostě samá pozitiva. Mnozí na tento závod trénují i půl roku dopředu nebo i rok aby jej dali, protože převýšení 5.470 metrů se rovná jako výstupu ze základního tábora na druhou nejvyšší horu světa K2. Z tohoto jsem měl opravdu lufty. V květnu jsem šel do závodu 100km Špacír, kde bylo převýšení cca 3500 m., kde po této akci jsem byl solidně rozsekaný, ale zase jsem se tam potkal právě s Adélkou a v celku nám to tam šlo. A tak jsem si říkal, že jako parťák bude ideální a budeme se tahat a podporovat. Věděl jsem, že bude dobře připravená a tím mi hodně pomůže, ale byl to i velký závazek pro mě abych ji to nezvoral.

Týden před závodem, to už se moc natrénovat nedá, tak jsem zvolil jen lehký tréninkový výklus abych úplně nezatuhl a stále jsem měl v hlavě obrovský respekt z této akce, ale zároveň jsem se neskutečně těšil, protože jsem ještě nevěděl, do čeho jdu… Ještě v pátek ráno (pár hodin před startem)  jsme s Áďou po tel. ladili co na sebe, co do báglu atp. Počasí nám mělo přát. Konečně na Valašsku slibovali déšť, který jim po několika měsících neúspěšných předpovědí vyšel do puntíku. A nebyl to jen tak obyčejný déšť, byl to déšť kouzelný. Dokázal totiž i rozbahnit celou trať a ještě pak magicky srát dalších cca 75 km závodu. Takže místo psychické přípravy, která se mi skvěle osvědčila před Špacírem, jsem řešil půl dne co na sebe, že vlastně nic pořádně nemám a jaké boty vzít. No prostě děs a hrůza. Totálně vyčerpán z této činnosti jsem nachystal trailovky, troje ponožky, jedno tričko a kraťasy, hůlky, vaječáky, gely do batohu, ionták s naředěným bcaa (to byl fakt hnus to pít), dvě čelovky, baterky, hajzák, nějaké oblbováky v případě nouze, vazelínu + nějaké malé drobnůstky a víc ani ránu. Protože batoh by měl snad 10 kilo. O tom, že závod byl skvěle zorganizovaný, kde pod každým vrcholem byla občerstvovačka není potřeba se moc rozepisovat, bylo na nich prakticky vše cos potřeboval, voda, iontáky, ovoce, oplatky, banány, melouny, atp., tedy ses dobře najedl i na těchto občerstvovačkách a mohl jsi valit dále a nebylo až tak potřeba si rvát batoh jídlem.

No ale pojďme zpět na den D, kde jsme okolo půl šesté odpoledne dorazili do Frenštátu p. Radhoštěm, kde byla prezenčka a následně i CÍL. Když jsme sem dojížděli, začalo poprchat. Sotva jsme zastavili, začalo chcát a to fakt nechceš. Zmoklí jsme dorazili na prezentaci, zaregistrovali jsme se a valili zpět do auta.

Tam jsme se převlékli do „závodního“ a celí nervózní čekali, jestli přestane pršet. Na vlakové nádraží to bylo cca kilák a půl a jít v tom dešti se nám logicky nechtělo. Já si ještě zapomněl pláštěnku. Bohužel pršet nepřestávalo a tak jsme byli nuceni vyrazit i v dešti na vlak, který odjížděl z FpR po sedmé večer. Našel jsem igelitový sáček, udělal otvor na hlavu a tradá do deště. O tom, že tento pokus o ubrání 5% vlhkosti na mém těle bylo k hovnu asi nemusíme polemizovat. Celí mokří jsme dorazili do vlaku. Adéla byla na tom o něco lépe, měla pláštěnku J. Naštěstí ve vlaku bylo krásně teploučko a začal proces sušení, který trval cca dvě hodiny, než jsme dojeli do Třince. Všude panovala skvělá atmosféra. Např. na nádraží ve Frenštátu stála kapela a hrála nám pro dobou náladu a ve vlaku to sršelo vtipy, různými radami a skvělou atmosférou. 

Po cestě jsme trošku uschli, naposledy se najedli, já si dal mého oblíbeného lososa s těstovinami. Docela jsem tím vagón pobavil, když jsem si vytáhl 500-600 gramů jídla s kolou a celé to tam sežral. Hold hlad, který by mě čekal na trati jsem musel eliminovat co nejvíce, protože už se znám. Cca v 19:30 jsme dorazili do Třince a už z nádraží v nás štípala nervozita a celá tlupa snad milionu závodníků se dala do pohybu směr náměstí, kde to celé mělo vypuknout. Náměstí bylo dobře připraveno a bylo cítit, že celé město, jak FpR, tak Třinec touto akcí žije a bylo to dobře, protože vás to krásně nabije a zvedne náladu. A to byla potřeba. I když přestalo pršet, tak mraky byly proklatě nízko a nevěstilo to nic dobrého. Rychle vykonat poslední úpravy, vymočit se, zkontrolovat výbavu a pomalu se prodírat davem cca 3tis. závodníků do své kategorie LONG, tedy 95 km. Kategorie LONG stála před kat.

SHORT a tak jsme stáli hned za těmi nejlepšími. V tu chvíli jsme se na sebe s Adélou podívali a oba mysleli na to samé, A doprd…., co tu děláme…? Jak to teď píšu, mám úplnou husinu z toho jak jsem si na to vzpomněl a to jsem ještě vůbec nevěděl, do čeho jdu. A to bylo dobře, protože kdybych to věděl, tak bych se tak nesmál a neradoval se J. Celí nadržení jsme stáli a čekali na to, až nás vypustí. Mezitím se na pódiu střídal p. Uher (zakladatel) s p. rosničkou A. Zárybnickou z ČT a knězem, který nás pocákal svěcenou vodou aby se nám dařilo. Paní Zárybnická nám řekla, že počasí bude stát za prd, déšť, vítr, zima (jak to dořekla, začalo opět pršet) a pan Uher nám řekl, že to z nás hodně lidí nedojde hlavně díky počasí, které tu ještě na žádném ročníku před tím nebylo, takže supr vyhlídky, pomyslel jsem si. Ale protože nikdy nestahuji gatě před večerem, tak jsem si řekl, že to alespoň zkusím dojít co nejlépe a nepokazit to své partnerce. Důležité bylo aby vydržely kolena a šlachy na nártech na nohách. Právě toto mě málem odstavilo na 100 km Špacíru.

A je to tu, 22:35 START, ty vole, už nejde couvnout. Tak a jdem, hele my zrychlujeme, hele my běžíme, hele my běžíme v celku dobře, ty vole, kouknu na hodinky, ty debile proč běžíš na 5:30 na km???(11,5 km/hod) Kouknu na Adélu a ta v pohodě, ale už řešíme, že to valíme asi moc rychle hned od startu, ale necháváme se unést tou skvělou atmosférou okolo nás, kde stojící lidi okolo trati na nás neuvěřitelně řvou a fandí, nalévají panáky, plácají si s námi a tak to je až do prvního stoupáku, kde mě přešel veškerý humor a mé veškeré plány, jak bych chtěl B7 jít/běžet, se rozplynuly. Takový ku*** kopec jsem dlouho nevěděl. Nicméně nejlepší byla hláška Adély ještě před kopcem, kdy běžíme ještě po asfaltu: Hele to poběžíme na Javorový po asfaltu? Sotva to dořekla jako bys kopnul bagrem do země a buch, asfalt skončil a nastalo bahnité peklíčko směr sjezdovka Javorový pod úhlem snad 60 stupňů! Při pohledu před sebe, jsem viděl v dáli někde tam nahoře na kopci malé světýlka z čelovek a pochopil, že tam tím směrem se musí jít. Hmmm…, co teď na tohle by nezabraly ani drogy. No nic musím jít. Zapojuji hůlky a snažím se seč to jde. Adéla se mi začíná pomalinku oddalovat a tak si říkám, že to tam zarvu. A zarval jsem, ale bohužel jen v gatích, na rychlosti se to moc neprojevilo. Úžasné  bylo, jak na celé sjezdovce šlo několik pruhů lidí vedle sebe, jako na americké dálnici o 6 pruzích, kdy se navzájem předbíhaly tyto světelné hady. Momenty to byly fakt krásné, jen by nemusely být v mém podání v křeči. Adéla už někde vepředu a já furt jak ocas nemohl nahodit motory. Prostě to nešlo. Rychle jsem udělal „System Check“ jestli něco někde nevynechává, protože to není možné abych lezl tak pomalu, ale vše fungovalo. Prostě jen jsem na to neměl. Navíc ze mě teklo jako z vola a v kombinaci se všudypřítomným deštíkem to ve mně vytvářelo malinký stav beznaděje, že to prostě nejde a tím pádem i sebevědomí opět v prdeli. Ty vole, vidím vrchol sice v mlze, ale vidím. Adéla na mě čekala a šup k čipovce. Na kopci rychlé vymočení a teď jsem si říkal, že to bude z kopce, že tam to bude cajk. Šup do jámy lvové a to do slova. Najednou jak to bylo nahoru, tak to bylo i dolů, ale v korytu, ve kterém tekla voda a pekelně to klouzalo. Tak proč si neustlat, tak jsem sebou lištil. Při pádu jsem si zapíchl jakýsi klacek do řiti a k tomu zohl hůlku skoro do pravého úhlu. Jupí, co teď. No nic, snad se z toho neposeru, pokusit se trochu vyrovnat hůlku o strom a jde se dál. Tady se mi chytají nohy a z kopce předbíháme lidi. Takový pocit sebeuspokojení jsem dlouho neměl. Kolena díky Adélčiným tejpům zatím držely a tak tradá dolů. Tady zase kolegyňka byla opatrná, tak jsem zbrzdil, šetřil kolena a valili pak spolu. I tak jsme ale místy předbíhali ostatní, protože mě motokros nevadil, ba naopak fakt jsem si to užíval, až to bylo divné. Švihali jsme směrem občerstvovačka ŘEKA. Rychle doplnili provozní tekutiny, já zjistil, že mi jejich ionták chutná více než ten můj skvěle namíchaný v báglu a tak jsem je začal střídat. Po chvilce jsme opět vyrazili na druhý vrchol Ropice. Tady se už před vrcholem dělila kat. LONG od SHORT a my pokračovali na Ropici. Další fantastický kopec, který opět prověřit mou schopnost si vynadat do bezvědomí, proč si tohle dělám. Opět jsem zjistil, že kopce dnes nebudou mé silné stránky, což je u takovéhoto závodu docela blbé. Ale rval jsem se, co to šlo a kopec zdolal. 

Zajímavým faktorem X při výstupech bylo i to, jak se krásně míchal pot a déšť stékající díky náklonu mého těla dopředu po obličeji, nose a následně do mé pusy a při hlubokém dýchání to vytvářelo gejzír prskající vody vpřed ala kropící vůz. Jednak mě to vcelku zabavilo hlavu a taky to mělo přínos v podobě soli, kterou jsem vypotil, tak tu kterou jsem nevyprsknul jsem zase suplementoval zpět :-) . V seběhu jsme se připojily opět ke skupině, co šly SHORT a bylo to jako bychom se připojovali v noci autem na dálnici v připojovacím pruhu. Prostě paráda, taková světelná blbost, nicméně v té chvíli mi zaměstnala mozek na dalších 10 min. Původně jsem zamýšlel, že si na každém vrcholu udělám fotku na památku. Toto jsem ale brzy opustil, jednak jsem vždy na každém vrcholu byl rád, že žiju a taky byla hrozná zima a déšť, takže fuck. Raději se budu soustředit na sestupy a seběhy. A tak jsme sestupovali níže a níže směr Morávka, kde jsem se musel trochu upravit, promazat a dát suché ponožky, které vydržely cca kilometr suché. Moc jsme se nezdržovali, protože jsme chtěli stihnout vrchol Travný, který jsem posléze přejmenoval na Otravný. Nakonec jsme to stihli a celou tuhle krásu jsme si vychutnaly bez 40 min. penalizace nebo diskvalifikace., takže úspěch. Ten kopec Otravný byl natáhlý jako smrad na horách a v kombinaci se všudypřítomným bahnem, vodou to bylo fakt ke vzteku. Zvládli jsme to a honem rychle fičeli do občerstvovačky Krásná pod Lysou horou. Tam opět čisté ponožky, protože v botách bylo jedno velké jezero, doplnit tatranky, banány atp. a vzhůru nahoru. Nutno říci, že tejpy okolo kolen vydržely do prvního kopce, protože totálně promokly, odlepily se a krásně se srulovaly do gatěk, takže labůžo J. Nicméně tradá na Lysou. Zde jsem již pociťoval problémečky s koleny a pomalinku se mi ozývaly na jedné noze šlachy (ale komu ne), mno uvidíme co to udělá, trochu tomu přizpůsobím chůzi a uvidím.

Škrábeme se na Lysou a pomalinku se rozednívá, kousek před vrcholem jdeme po kamenité cestě a tyčky se nám zapíchávají mezi šutry do škvír a občas místo aby pomohly, tak mě spíše uškodí. Nevdám to ani za hovno a valím nahoru. Jsme tu! Protože to je prostě Lysá hora, tak vytáhnu mobil, že si udělám fotku, pchééé prd a né fotka. Foťák totálně nefungoval i když byl ve vodotěsném obalu a navíc bylo jen 5,8 st. C a furt chcalo nebo spíše to už asi ani nebyl déšť. Prsty jsem měl tak zmrzlé, že jsem nebyl schopen přejet po obrazovce mobilu. Po chvilce se to podařilo a tak jsem vůbec nezastavoval, valil dál a udělal jednu fotku za pohybu. Zastavit znamenalo totiž jistou smrt a nechápu, jak tam mohli lidi zastavovat. Na vrcholu byl i jakýsi stánek s občerstvením a bylo tam napsáno párek v rohlíku. Takovou chuť jsem měl, ale zima byla větší než hlad, takže nezastavovat. Byla tam taková kosa a mlha, že i ranní ptáci chodili pěšky. S Adélou jsme rychle fičely z Lysé dolů do „tepla“ nížin. Tady se začaly kolínka už ozývat, ale to bylo teprve nějakých 45 km za sebou. No uvidím a valíme dál, co to jde. Popoběhneme a dorážíme do Ostravice, kde potkávám opět paní rosničku Zárybnickou a prostě mi to nedá a hned ji řeknu, že 5 měsíců, čekáme na Valašsku na déšť, až jim vyjde předpověď a ona jim konečně vyšla, ale zrovna na tento den, že to není normální. Paní Alena se rozesmála a s pocitem postěžování si někomu jsem vyrazil rychle do sebe hodit první polívku dne a doplnit zásoby. Zde jsem už byl schopen trochu komunikovat s vnějším světem a říci všem že ještě žiju.

Mezitím už vyrážíme směr SMRK. Zde mi Adéla nastiňuje, co nás asi čeká. Furt tomu nechci uvěřit, až do soudného místa se šutrů postavených schodů snad až do nebe. Toto není normální, toto nemohla vymyslet ani příroda, na toto fakt nemá ani fantazii. Ty krávo po těch 50 kilákách už toho má člověk fakt hodně a teď toto. Jako nestěžuji si, ale tohle bych chtěl někdy vidět na světovém poháru ve sjezdu horských kol, tohle by byla fakt paráda po tom valit dolů, respektive vidět to z pozice diváka. To by byly takové rakve, že by se to zapsalo i do Guinnessovy knihy rekordů v délce letu střemhlav pokud by to tomu sjezdaři nevyšlo… No nic, tak si tam tak nadávám a dohání mě nějaký člověk a tak se ho ptám, jak je to ještě dlouhé a pán se usměje a řekne: Á, panáček jde letos poprvé co? No to sis hezky vybral J Boží, pomyslím si. No nic, musím bojovat. V sázce je má čest, ty blbej SMRKU nevyhraješ a tak zapojuju všechny smysly a snažím se vyškrábat nahoru. Supr sem na smrku. Paráda, no a to si tak jdete na hoře vysoké přes 1200 metrů a všude je voda, bahno atd.. prostě nechápete, špičatá hora a všude na trati voda, to se pak nedivím, že je v nížinách furt sucho, když je všechna voda nahoře. Ten Smrk je fakt divnej, ale co naplat, fičíme s Adélkou zase dolů, kolena jaxtax drží, ale čím dál více se ozývají šlachy na nártu. No nic, hecnu se a pudu přes špičky, to tak nebolí a dokonce i běžíme směrem k Čeladné. Parádně si to dáváme z kopce dolů po širší úvozové cestě, až mě to zase začalo na chvilku bavit a předbíháme se s různými lidmi. Jupí, Čeladná. Opět občerstvovačka a zjebání od Adély, že se prý moc zdržuji na těchto bufetech, že nejsem na Václaváku a že musíme přidat. Hmm.. pobrečím si pod vousy a vyrážíme. Po chvilce narážíme na mladou holčinu, která stojí u cesty a varuje nás, že zde bude probíhat závod horských kol a tak se držíme u krajnice a jdeme za sebou, jako housata vstříc novému vrcholu Čertův mlýn. Za chvíli doráží první závodníci a hodně se nás lekají. Mno ideální to nebylo, ale zvládli jsme to. Jeden biker si tam sice ustlal, ale to jsme neviděli, jestli to způsobilo jeho předjíždění druhého bikera nebo nabral nějakého běžce. Otřepali se a jely dál. My kráčely vstříc svému osudu a po chvíli se to opět začalo brutálně zvedat po pěšinkách, kořínkách, bahýnku, šutýrkách no krásná pěšinka na líbánky jen pohledět. Opět trápička do kopce, ale snažím se být Ádi na dostřel, předcházejí mě dvě ženské, tak to ne říkám si. Budu se jich držet, to že mají o 4% více vody v těle oproti mužskému pokolení ještě neznamená, že mi utečou a tak se jich držím. Zde bohužel vypovídá službu má paměť a to až na vrchol. Prostě si na další momenty nemohu vzpomenout tak jako po páteční kalbě. Prostě vokno, jak výloha v autosalonu a memory se zapíná někde pod vrcholem Čertova mlýna. Divné, říkám si, ale když uvážím, že jsem do těchto kopců dával vše, tak je to logické, že se prostě vyply nepotřebné systémy J. Pod ČM jsem už věděl, že cíl je blízko a tak jsem si řekl, že prostě bolest nebolest pudeš, poběžíš, co to půjde a taky po cca 75 kilákách přestalo pršet, takže pršelo už jen ze stromů. Jaká to romantika. Super, pomalu se blížily Pustevny. Tady začínám cítit, že budu muset ještě přidat aby to za něco stálo. A tak dorazíme na Pustevny, rychle vyzut rozervané mokré ponožky a dát suché poslední co zbyly. Doplnit fofolu, jídlo, poslední polévečku a zhruba po 5-8 minutách vyrážíme dál. Tady se opět oddělovala kat. SHORT od LONG, kdy LONG šly dolů Ráztoky a pak zpět na Radhošť. A tady jsem udělal kix, kdy se mi Adéla ztratila v mlze jen pár metrů přede mnou a já neodbočil a pokračoval po asfaltu (po hlavní) a přišel jsem na to až po více jak cca 1km, takže celkem přes 2 kiláky má zacházka, kde jsme se s Adélou trochu porafali a ztráta min. cca 20 min. O to ani nešlo, ale už síly docházely a ještě dva kopce před sebou. Bohužel jsem po cestě zpět posbíral další kolegy, kteří udělali přesně to stejné a tím je zachránil od diskvalifikace. No mohlo to být lépe značené, ale má chyba. No nic naplat, snažím se rychle dohnat parťačku aby na mě moc dlouho nečekala a fičím co to jde. Dole u vleku rychle čipnout a zase nahoru. Zde už cítím, jak síla dochází a bolest přichází. A tak se snažím myslet na kraviny abych zaměstnal hlavu. Moc si z výstupu nepamatuji jen se snažím někoho furt dohánět aby mě to nutilo přidat. Supr jsem nahoře na šotolině před Radhošťem, teď už fičíme cca kilák k čipu a pak po sjezdovce dolů na Pindulu, tam se skoro nezastavujeme a hned po 1-2 minutě fičíme na poslední kopce, který proklínám jak jen to jde. Ale tady si říkám, že se budu držet co to půjde a ještě přidávám do kopce. Peru to tam co to jde, nohy nenohy, bolest nebolest, pot nepot, prostě teď nebo nikdy. Ten kopec se zdá být snad nekonečný. Už si říkám, že by mohl být konec, protože se to trošku narovnalo a najednou zase prudký stoupák, který netrval moc dlouho. Je tu vrchol a rozhledna. Rychle čipnout a rychle dolů. No ono to moc rychlé nebylo, ale v té mé situaci jsem si připadal, že to už rychleji snad ani nejde. Všechno bolelo od pasu dolů a tak se snažíme neudělat si zranění cca 5 km před cílem. Najednou se to trošku narovná a začnem popobíhat, běžet a to nám vydrží až do cíle, kde nám už z dálky okolo stojící lidé skandovali, že jsme dobří, že ještě i běžíme to nás nakopává a z posledních sil to tam rvu. Vcelku si to užívám ten přílet do cíle a za ten pocit to fakt stojí. Ty vole, ještě vylézt po schodech na jakousi 5metrovou rampu, kde nám dají medaile. BOŽÍ.

Jsme v cíli. Teď už si to užíváme, hned nám všichni co sledovali výsledky online volají a gratulují. Mě to ještě moc nedochází a tak stále stojím v cíli, nasávám atmosféru, koukám okolo a ani si nevšimnu, že hezky vymrzám abych pak klepal kosu ve sprše v místní škole.. Nicméně celkový čas 20hodin 09min a 29s je asi slušný čas na to jaké panovaly podmínky a že jsme to šli poprvé. No a kdybych odečetl i to zbytečné bloudění, tak jsme pod 20 hodin a to je taky dobrý. No prostě kdyby neexistuje a já jsem rád, že jsme to tak dobře zvládli. Poděkovat musím hlavně Adéle, že mě tak úžasně táhla a i přes nějaké drobné emoční niance, které jsme spolu měli, jsme se dokázali přes to přenést a donést až do cíle. Samo sebou patří velké díky i mé rodině, že i když nechápou co dělám, tak mě v tom podporují a hlavně má Žena.Takže taková byla B7ka v mém podání a o tom, že byla vcelku náročná svědčí i fakt, že polovina z cca 3200 lidí do cíle nedorazila… A musím říci, že i přes to jsem si ji užil. Od tohoto víkendu pro mě slova jako bahno, voda, voda s bahnem v botách, trenýrkách nebo horizontální déšť dostává úplně jiný smysl a význam. Taktéž jsem na sobě po celou dobu závodu neměl ani jedno suché místo. Opět jsem zjistil, jak jsou Beskydy/Valachy krásné a roztomilé a to i v mlze a tmě. A i přes mé občasné výpadky paměti při maximálním soustředění se na výkon, který nebyl, mohu konstatovat, že toto nebyla poslední B7, do které jsem se pustil, protože vím, že jsem měl místy velké rezervy a s časem by šlo určitě posunout. Tedy pokud mě doma za tyto mé exesy nezabijou, tak se na start určitě brzy vrátím... J

Celá zaznamenaná GPS trať >>> zde <<<

mraky dalších fotek přímo na FB B7