Petr Chytil

Špacír aneb kurvahošigutentág.... 

Chvíli jsem přemýšlel, jestli vůbec psát z této akce nějaké ty řádky, když navíc kluci svědectví na fb již podali, kdy navíc už je po Špacíru již nekolik dní. Ale říkám si, kdo jiný vás nejlépe pochválí, než vy sami že?😉. 

Tak jdem na to, hodíme na úvod nějakou tu úvodní omáčku před samotným článkem níže, aby to bylo ještě delší a měli jste v práci na WC nebo před spaním chvílu co dělat. Asi všichni máme nějakou tu svou oblíbenou srdcovku třeba závod, akci, sešlost, oblíbenou toaletní mísu na WC v práci, či šílenost, kterou máte rádi, protože k ní prostě máte citový vztah, kde se rádi vrátíte a zavzpomínáte nebo jste se jen už dlouho nikde nezničili, neměli nějaký ten puchýř, výroneček, křečíčky, kolínka v háji, či kyčle zaražené až pupku nebo skopnutý paleček a to vše za neustálého ultrapuchu z propocených hader, který se vás drží jako kouř v údolích. No a pro mě to je jednoznačně místní Špacír aneb pusť si nohy na špacír za 24h.

S Dušanem Fojtíkem jsme se rozhodli, že se postavíme této výzvě a pokusíme se jej odběhnout. Připadá mi trošku až komické se vůbec rozepisovat jen o „kilu“, ale prostě a jednoduše, každá akce má svůj půvab a i kdyby to byl jen půlmaraton, tak ti to někdy v konečném důsledku může přinést více, než byste si mysleli… Já startoval na Špacíru již po třetí, naposled v roce 2018. O tom, že Špacír není, žádná procházka růžovou zahradou svědčí i fakt, že v roce dva-devatenác jsem ve stejném termínu odcestoval do Maďarska objevovat mé čakry a puchýře na Ultrabalaton 221km dlouhém.

Kdy místy jsem si tam po 180 km připadal, jako potkat Filku po 70 kilácích, když se jde opačným směrem než letos… a Filka tímto směrem je fakt nechutná, to vlastně ze všech směrů. Si dobře vzpomínám, jak při mém minulém startu Špacíru jsem to tam slušně rozvěsil při sbíhání v bahně, hlavně že jsem byl dole první z naší aktuální skupinky, blbec…. O tom, jak se debilně leze tímto směrem nahoru raději nemluvím… B7 hadra 😛. No nic, jdem raději dále. A nebo ne, Dušam mi říkal, když jsme ji sbíhali, že ji v tréninku vybíhá právě tou nejdebilnější kolmicí… mutant to je… Každopádně Dušan startoval na Špacíru poprvé a tak chudák nevěděl, do čeho jde. Nicméně se těšil a to je hlavní. Že má natrénováno nebylo zhola pochyb, spíše jsem se bál já, jestli mu budu stíhat hlavně do kopců, on je totiž hroznej kamzík kopečkový.

Hodili jsme společně i s manželkami familly meeting dva dny před akcí u kamaráda Karla u trochu toho piva a vínka abychom vyladili strategii, či střeva a když má žena řekla, že do dvou musíme být zpět (tedy dát to za 14h) abychom pak stihli následnou grilovačku u známých, tak tím bylo vymalované, až se mně stáhly půlky z toho času. S Dušanem jsme se tomu nakonec zasmáli a řekli si, že to musíme přežít hlavně ve zdraví a užít si to. Hlavně zjistit, jak jsme naladili naši fazónu na sezónu 2021. Letos se nestartovalo hromadným startem, nýbrž po dvojicích a dvou minutových rozestupech a musel ses napsat do kolonky v časovém okně startu a to v rozmezí od pátku 22h:30m do soboty 0h:30m. Protože jsme chtěli dodržet tradici, rychle jsme se napsali na start přesně na půlnoc. Chytré, respektive strategické to moc nebylo, jelikož hnedle dvě minuty po nás se přebookoval Honza Janiš s Matějem Koňaříkem, ale o nich ještě bude řeč 🤫. Souběžně s kilem byly vypsány snad i díky restrikcím a prvně v historii kategorie s cca 50 a 70 km, které startovaly až v sobotu ráno. Troufnu si říci, že toto byl dobrý tah a přilákalo to mraky nových puchýřuchtivých lezůňů. Klidně by to takto mohli nechat a udělat na furt.

Trať samotného kila byla stejná jako v posledních letech, tedy 100 kiláků s +3700m a s jediným rozdílem, že se startovalo u cyklostezky na Ohradě, aby se předešla a co nejvíce eliminovala možnost se nakazit Coronašitem na podobný způsob jako loňská B7. Zde Orgové ukázali, že i takto se dá pořádat akce, za což jim patří velké díky. Též, že našli v této strachem protkané nebo posrané (chcete-li) době koule na to tuto legendární akci uskutečnit s jako vždy notnou dávkou černého humoru, která k této akci neodmyslitelně patří. WELL DONE!  Pokračujeme v mé UHO omáčce a dostáváme se k přípravě.

Letos jsem chtěl termínu Špacíru odcestovat a rozbít se v Taliánsku na UltraMilanoSanremo (285 km), ale přesunutí závodu z května na podzim, kde se navíc kryje s mým podzimním startem na Spartathlonu (246km) tuto příležitost překazil.

No, ono to Řecko bude každopádně asi větší ultra masakr, než Itoška, co jsem slyšel od kluků ultráků 🤪🤣. Každopádně stejně loňský závěr roku a pak i leden stál běžecky za vyliž prdel díky mým bebíčkám a simulacím, takže jsem toho moc nenatrénoval…. (jen pro srovnání: leden/180, únor/430, březen/725, duben/582km). Tedy v konečném důsledku jsem asi i rád za přeložení a tak se můžu na Itošku těšit příští rok. (Snad ukecám na tuto procházku okolo pláže i Dušana. S mou a jeho ženou to je již domluvené 😇). Zpět ke Špacíru. Jako vždy chytám předzávodního nerva a v pondělí o půl 4 ráno 5 dnů před pátečním startem tam naseru 40kiláků a pak další dvacku odpoledne. Čímž jsem si splnil svou obvyklou kilometrovou nálož na tři dny dopředu a to již během pondělka. Na Stravě jsem si vyslechl zajímavé přirovnání k těmto výkonům a mou osobu... V úterý ráno jsem dotočil poslední tréninkovou dvacku a raději jsem se zastavil na odběhaných 80 km a třech bězích za posledních 26 hodin. To mě sice moc neuklidnilo, ale raději jsem schoval tenisky do botníku a začal pomalu přemýšlet, co a jak. Klasicky jsem toho už moc nevymyslel a s okousanýma nehtama jsem vyhlížel pátek odpoledne.

Dokoupit poslední krávoviny do huby na trať, nachystat vaječáky, lososa s těstovinami na večeři, tekutiny a část z toho donést Kájovi, který nám k Partizánům na cca 55 kilák doveze onu vodu, jídlo a pivo, jelikož u této akce si vše řešíš sám. Jindy zde bývá malé, ale dobré plnotučné pohoštění od organizátorů. Díky pandemii toto logicky nebylo. Tedy, co si nachystáš, to máš, protože spoléhat se na otevřené horské boudy nyní moc nešlo. Nebo takto, nakonec tam prý pidi obžerstvovačka byla, jen jsme byli rychlejší než ona. 

Vždy před jakýmkoliv startem nějaké mé akce nervozita v domě houstne. Doma schytávám, že jsem nervózní jako baba před krámama. Už ani kočka se se mnou nebaví. No bodejť, když jsem od úterka neběhal… v Pátek po deváté večer zkouším aspoň na chvilu ulehnout a zklidnit nohy před půlnočním startem. Pak nasoukat do sebe co nejvíce ropovodních kolínek s lososem s mikroplasty z Norska a tradá na start, kde už čekal Dušan. Sotva dolezu nebo spíše doběhnu na start, jelikož jsem nestíhal a tak jsem ty 2,5 kiláku od baráku ke startu spíše popobíhal a hned skoro vybíháme. Ještě jsem odolal a odmítl nátlaku Orgů na pravidelného předstartovního panáka. Kdy bylo i v té tmě vidět a slyšet jejich rozčarování z odmítnutí. Udělal jsem dobře, zatuhly by mě pak nohy.

Půlnoc, jdem na to a vybíháme. Dušan zapíná livetrack aby naše drahé polovičky a Karel věděli, kde jsme, aby to pak vypadlo na Slovenské straně před půlkou trati. Řekli jsme si, že začátek nebudeme nijak hrotit a první dvojku na cyklostezce se budeme šourat a nahazovat motory na kopečky, které přijdou. Za námi cca půlhoďku startovali synci z Ostravska, kteří jak pak papírově potvrdili i zaslouženě vyhráli.

Ale párkrát jsme je hezky překvapili jako oni nás na Malém Javorníku cca na 40 kiláku, kde my klasika kochačka s Dušanem, hodíme fotku v počínající mlze a kose jako cyp a najedou dva borečci (Ondra Buba, František Gregor – ten 2x Špacír vyhrál) na pohodku vyklusnou kopec. Pak mi došlo, že startovali cca půlhodinku po nás, hmmm super… Inu kdo umí, umí. Já jen čuměl. Kopce prostě nemám natrénované a to je máme za barákem. Fuj, že se nestydím. No co, pasuji se spíše do role plochodrážníka a přemožitele cyklostezek než trailistu. Pokud se vrátíme ještě zpět na začátek trati, tak po páru kilácích nás plánovaně dohánějí Matěj s Honzou a valíme všichni spolu víceméně až pod asfaltový úsek před Papajským sedlem cca 25 kiláků. Do té doby potkávám plno známých a moc rád je vidím na trati a tak se zdravíme a zdravíme. Ale některé jsme potkali na náš vkus dříve, než jsme si tak nějak říkali, že je potkáme, protože startovali před námi i o více jak hodinu. Každopádně se trochu bojíme, jestli jsme to nepřepálili. Pokecáme s bosonohým běžcem, který si to dával neskutečně na to, že šel bos. Za boha si nemůžu vzpomenout, jak že se to jmenoval, ale byla pak hrozná prdel, když vytáhl kamerku, kdy dál to komentovat nemůže, nebylo by to korektní.... Následně se na asfaltu na obchvatu Makyty klukům trhnem a fičíme na Krkostěnu, kde se odděluje zrno od plev, která mě také málem v roce 2018 oddělila.

Po drobném zakufrování (idiot!!!) jsme nahoře, Dušan hodí fotku pro VKV vrchol a nabíráme směr Kohútka, kde potkáme asi 6 hasičských vozů hasící místní boudu nebo les. V tom šeru to ještě nebylo pořádně vidět, ale raději jsme se rychle pakovali aby to nebylo na nás. V tom pološeru to byla slušná diskotéka, už mi to i chybí ty stroboskopy… Vše nasvědčovalo tomu, že bude pěkný východ slunce a když je na Valachoch jasno je kosa a já blbec jsem se navíc málo oblékl. Ještě mi žena říkala, neber si jen ty podvlíkačky a kraťasy a já, to bude v klidu v těch hadrách, bych to měl dát. Hovno, krásně mě tuhly nohy a šlachy. Říkám si nasrat a hlavně nezastavovat ať neprochladnou ještě více.

Teplota padala již k nule. A co javornický medvěd nechtěl, tak se z ničeho nic zatáhlo a najednou všude mlíko a plíživý studený větříček. A jako bonus už od Malého Javorníku všude jinovatka. Na jednu stranu super, hezky to bylo tvrdé, minimum blátíčka, ale ta kosa kua… každopádně jsem před skvěle běžícím Dušanem hrál raději hrdinu, že je to cajk a jen trochu je mi zima. Přece nemůžu říct a dát Dušanovi a ženě za pravdu, já? Který se koupe v zimě pod splavem mezi sněhem.

Hmmm, tak jo budu potichu trpět za svou blbost a pokusím se Dušana nebrzdit. Paráda, blížíme se na Velký Javorník a já musím zakleknout do houští a položit kabel(y). Ale vydržel jsem dlouho, říkám si, jsem pašák. Jindy jdu i 3x! Protože mě to sere, že tu seru a ztrácíme tím čas, jelikož začínáme věřit, že těch 14 hodin není nereálných, tak z nervozity, abych neztratil čas vytáhnu s kapesníčky i jídlo, takže si vesele pokládám kabel a u toho pojídám vaječák a piju. Až pak mi to došlo, že to asi není moc humání… no nic furt lepší jíst před vytřením, než potom ne? 😅.

Jedem dál, beru hole, dobíhám pobíhajícího Dušana okolo a fičíme dál na Lemešnou a Partizány, kde bude čekat Karel s pitím a jídlem na výměnu. Běžíme a najedou na cca 50 km potkáme kluky Ostravský, jak doplňují vodu. Kua, jak to, že jsme je dohnali, říkáme si. Hoši z nás nebyli moc nadšení, ale byli na nás hodní a prohodili jsme i páru zdvořilostních vět. Si vzpomínám, jak jsem se jich ptal na jména abych věděl jestli jsou to oni a když jsem představil Dušana a pak sebe, tak myslím Franta řekl, “my víme kdo jsi“. V tu chvíli se Dušan málem smíchy válel po zemi, že prej tohle už není normální a já ztratil řeč a bál se ptát dál…. 😬😃. Společně jsme doběhli až k Partizánům, kde se naše cesty rozdělily a hoši valili jako stroje Terminátoři T-1000 dál.

Začíná se dělat hezky a my se snažili rychle doplnit vody, provianty a valili po cca 8 min. dál, kdy jsme už, už začali mizet a z dálky, vidíme kluky Honzu a Matěje jak vyběhli z lesa směr jejich občerstvovačka a když nás uviděli, tak úplně ožili. Kouknem na sebe s Dušanem a tak trochu kroutíme nevěřícně hlavou. Papírově už mají umírat a ne nás dohánět. Tak všichni tři (přidal se k nám i Karel na chvilku) valíme dál směr Soukenická rozhledna, kde Dušan fotečku pro VKV a tradá dále.

Po půlhodince nás kluci dohánění a jejich opičí řev z té radosti nejde přeslechnout a tak fičíme spolu. Nutno podotknout, že jim to běží velmi dobře na to, že to nejsou žádní ultráci až si pokládám sám otázku, jestli já si na ultra jen nehraju... Běžíme tedy všichni spolu a aspoň nám ta cesta krásně utíká. Chvílemi jim utíkáme my, chvílemi oni nám a takto blbnem a naháníme se cca 20 kilometrů, kdy se tempo stále stupňuje. Začínám si připadat jako na Tour de France, kdy se snažíme dělat furt úniky a ti dacani nás vždy pro mě až nepochopitelně stáhnout.

Pak za Soláněm naposledy uvidíme Ostravské chachary a pak znovu až v cíli. Každopádně naše blbnutí a nahánění s Honzou a Matějem vygradovalo až komickou scénkou na Cábu (cca 14km před cílem), kde kluci hodí pit stop na pivo a my jedem dál. Hoši v touze neztratit nás vyburcovali celou frontu u okýnka, aby jim přednostně prodali pivo. No děs toto, mělo by se to trestat penalizací 🤔😉. Každopádně s Dušanem valíme dál a zkusíme natáhnout krok. Dušan vtipně poznamená, že si nemyslel, že začnem závodit až v druhé půlce a přidáme ještě po 80 km. Každopádně zjišťujeme, že díky tomuto se dostáváme pod náš pseudolimit 14h a hluboko od toho, co jsme si tak nějak plánovali. Běžíme dál a tak nějak si stanovíme, že bychom to mohli dát i do 13:30. Nakonec se domluvíme s Dušanem, že na kluky počkáme na Dušné cca 8km do cíle. Navíc první stejně nebudeme, kdy navíc se zde ani na umístění tak nějak nehraje. Já už toho měl taky dost toho honění a navíc kluci byly kousek za námi a zaslouží si, aby doběhli spolu s námi. A tak do cíle dobíháme víceméně spolu.

Kdy navíc zjistíme, že nám všem chybí cca 1-2 kiláčků do bájného kila díky posunutému startu dál od základny. A tak se všichni, jako kreténi motáme v okolí cíle, abychom to dotočili do stovky. Dušan, jelikož měl na svých hodinkách nějakou bulharskou konstantu a v cíli mu na nás chybělo min. 5 kiláků. Taktéž nelenil a ještě je dotočil. Vlastně celkem uběhl zhruba 105 kiláků a z nás doběhl nejdál a vyhrál všechno! 😁. V cíli potkáme kluky ostravský pojídající klasickou a skvělou cílovou místní kyselici. Zjistíme, že jsme s Dušanem asi třetí a kluci díky tomu, že vyběhli pozdejc než my a stáhli nás, tak druzí. Takže gragulačka, pokoupení špacírovských magnetek na lednici ať je vzpomínka. Pohádání se o jednu poslední, kterou nakonec nedostal nikdo, jelikož se znehodnotila při rvačce😁. Pak odchod na párek domu se umýt a s pocitem dobře vykonané akce odchod na grilovačku.

Takový byl letošní Covidový Špacír a díky organizátorům, že jej vůbec uspořádali. Zablbli jsme si fakt skvěle, poznali opět nové lidi a zjistil jsem, že když tolik nemelu pantem, neseru a snažím se, že se dá běhat i rychleji…. A že kopce nám možná, ale jen možná trochu jdou, jen na nich zapracovat… No, uvidíme do čeho se letos ještě vrhnem s Dušanem. Jinak samozřejmě musím poděkovat všem mým sponzorům a partnerům, které nemám. Všem kamarádům, kteří nás povzbuzovali. Dušanovi za super parťáka do deště, Honzovi a Maťějovi za super spoluběh a zpestření celého Špacíru. Kdo by to byl kluci tušil, když jsme si to jen tak nedávno probíhali, že to takto dopadne co? Když se na to nevyserete, tak z vás třebas jednou neco bude 😃. A samozřejmě nesmím opomenout na svou rodinu a hlavně ženu, která mi s láskou ke mně vlastní připravila mé oblíbené vaječáky a další věci. Díky, už to začínáme mít fakt vychytané. V té Itálii to bude jedna báseň… 😉

Hoj!

 

Za fotky díky: Honzovi, Dušanovi, Karlovi, já... A pravopis neřeším 🙂