Špacír aneb 100 kiláků až do morku kostí...

Po absolvování Špacíru se mě hodně lidí ptalo, jaké to bylo na Špacíru, pocity, únava, krize, halucinace, co jsem jedl, pil, měl na sobě atp. Právě nějakou dobu po absolvování Špacíru jsem si říkal,

jestli má vůbec cenu nebo smyls plodit nějaký text, když na netu je obdobných kreativců kýble. Nebo nějakých JůTyDýtberů, kteří píšou nebo točí snad o i o tom, jak si oholili podpaží a lidi jim to ještě žerou. No a jelikož jsem člověk, který velmi rád něco píše a to i kraviny a navíc mě tato myšlenka něco vyplodit ne a ne opustit, tak vyhodnocuji, že to asi smysl má. A pokud by toto i někomu pomohlo při jeho obdobném plánu, tak proč ne. Další věc byla, že dokud toto mám ještě v hlavě, tak to hodím na papír. A to z toho důvodu, že když budu chtít někdy v budoucnu jít do podobné akce, tak abych si tento text předtím pozorně přečetl, protože lidský mozek nejdříve vytěsní ty negativní data a až potom ty pozitivní :-). Případně po přečtení článku se můžete na konci k tomu vyjádřit. 

Trošku té omáčky, než půjdeme k jádru pudla: (pro ty, co nemají rádi omáčku, přeskočte na odstavec přišel den „D“, ale i tak to budete mít dlouhé čtení J)

Fenomén Špacír jsem zaregistroval několik let nazpět, kdy mě páru přátel říkalo nebo lámalo na tuto akci, že prý o nic nejde a je to prdel…, už loni (2016) jsem v hlavě koketoval s touto myšlenkou, nakonec to nedopadlo. Vše se změnilo někdy půl roku před termínem letošního Špacíru, kdy jsem si řekl, že bych to mohl zkusit. I má tělesná schránka díky občasnému běhu se začala stabilizovat, tedy nefunět při větším výšlapu do schodů nebo vycházce. O tom bych mohl napsat jinou kapitolu, proč jsem začal běhat. Když slovo běh bylo pro mě donedávna jen sprosté slovo. Ovšem sedavé zaměstnání a 105 kg na váze byl rozhodující faktor, že je nutné něco dělat…, ale jak říkám to je jiná pohádka.

Začal jsem zjišťovat vše okolo s tím, že půjde o sranda „závod“, který vlastně ani není závod, jen souboj sám se sebou a těmi prokletými 100 kilometry a cca 3.500 metrů převýšením… brnkačka ne?  Podle toho jestli stihneš tuto vzdálenost do 24 hodin, což byl limit, jsi byl posléze pasován na lezůně nebo plazůně. Celá myšlenka Špacíru je skvělá a jednoduchá. Pořadatelé jsou také správně naladěni a dodávají celkově celému Špacíru neodmyslitelnou atmosféru a to i díky tomu, že nejde o nějaký multimegaturbo medializovaný závod o startovném převyšující průměrný důchod v ČR, což jen kvituji. I díky tomu jsou všichni účastníci na trati pohodáři a taková jedna malá-velká rodina, která dodává celému Špacíru skvělou atmosféru a šmrc. Nicméně dost reklamy a zpět k předstartovní přípravě.

V té době jsem zhruba běhal dva roky a tak jsem si řekl, že to zkusím odběhnout/ujít. Samozřejmě co půjde nebo jak to půjde nebo jestli to vůbec půjde? A nastalo období špekulování ohledně přípravy, výbavy, jídla, tréninku až mě to začalo vcelku psychicky likvidovat. Stále jsem zjišťoval, co je vše zapotřebí na takovouto akci, která je navíc umocněna tím, že nemáte na trase žádné pravidelné pořadatelské občerstvovačky krom jedné (u Partyzána a nutno říci, že dobrá) a vše si tedy nesete sám a jste odkázán jen a jen na sebe. Je tu ještě možnost dát si polívku někde na horském hotelu, ale jen v jejich ordinačních hodinách a ne třeba 8 ráno nebo 8 večer. Prostě nic pro máničky. Z této akce jsem měl veliký respekt, protože ty tam jsou doby, kdy jsem se postavil na start čehokoliv a prostě to tam napral ve stylu, šak se uvidí. S přibývajícími roky, kdy „rozum“ začíná převládat nad morálem a rodičovské odpovědnosti převládají nad osobními radovánkami mi došlo, že nějaká ta příprava být musí. Jinak win or die. V té době se mi podařilo spojit se se skvělým člověkem Michalem Činčialou  http://www.norseman.cz, který tu zkušenost s ultraběhy má a předal mi velmi cenné informace a jeho zkušenosti, které mě posunuly zase na dál. Za tento veškerý support okolo mu velmi děkuji, jinak by to bylo velmi, ale velmi složité. Takže logicky toto malé okénečko o něm být prostě musí! BTW velká gratulace ke skvělému umístění na nedávném jeho běhu okolo Balatonu – 220 km!

Psal se začátek roku 2017 a já si sestavil tréninkový plán, abych stihl i něco naběhat. 5 měsíců do Špacíru říkám si, to je dost času, ale realita byla úplně jiná – čas nebyl a uteklo to jako prase :-). Jedna z prvních věcí, kterou jsem ze začátku udělal byla, že jsem všude na potkání vytruboval, že půjdu na Špacír. Důvod jednoduchý, to abych nemohl couvnout a ti, co mě znali mi to pak rádi připomínali. Byly zde také i komentáře typu: blázen, to je ujeté, a proč? To už není zdravé, ne? Hold jsou věci, které nevysvětlím ani své ženě, tak jak mohu jim? No nic. Říká se, že když chceš zvládnout nějakou takovou šílenost, musíš mít v daném týdnu naběháno zhruba stejné množství km. Tedy během 7 dní dát 100 km včetně odpočinku. Udělal jsem si plán, jak toho dosáhnout i s postupným navyšováním km z týdne na týden (pravidlem +/-10%), tak aby mě to hned nezabilo a nějak to přizpůsobil na své tělo. Myslíte si, že se mi to povedlo? Nepovedlo, ale byl jsem celkem blízko. Navíc se do toho v závěru přidaly různé překážky (práce, rodinné záležitosti atp…), které zbrzdili tento ambiciózní plán. Trénink šel do ústupu (kopru) a navíc jsem prakticky vůbec nenatrénoval kopce, které byly zapotřebí aby si tělo zvyklo. Pouze asfalt – prostě jen objem. Vůle a nadšení mi stále zůstaly a tak jsem stále věřil v úspěšné absolvování této mise.

Nastala další brutální otázka, kdy běhat skoro denně a v těchto kvantech? A i teď v této zimě? WTF ?! No nic, den má jen 24 hodin. Do toho práce, spánek, děti+úkoly, koníčky, rodinný život, sexuální život, život kamarádů atp… Nic na plat, muselo se chodit i ráno, tedy často vstávat i ve 3:30 ráno aby se vyběhlo okolo 4 a pak třeba dvouhodinový běh. Na 7h. rozvést rodinu a tradá do práce. Nutno podotknout, že ne vždy to tak bylo. Občas se mi fakt nechtělo a byl to někdy opravdu řádný ojeb. Jak pro mě, tak pro mou ženu, kterou tímto moc zdravím a obdivuji, že má stále i po 13 letech našeho vzájemného soužití se mnou takovou trpělivost a vydržela i těchto šílených 5 měsíců, kdy jsem si snažil něco dokázat :-) Když na to vzpomenu, tak to byla vcelku prdel vybíhat i ve více jak -10 st.C třeba v 5 ráno a dát si aspoň desítku. Říká se, že vychlazená desítka po ránu je nejlepší? Nebo to platí v jiném odvětví??? Paradoxně se v té zimě běhalo lépe než nyní v těch horkách, alergiích atp…

Kdy běhat „vyřešeno“ a zbyla otázka co na sebe, co jíst a zbytek se uvidí. Co na sebe vyřešil Lidl věci, žádný kecy a nějaké cyklistické dresy s dlouhým rukávem. Mezitím koupeny Hole, bez kterých bych to asi nedal. Ty jsem pak v čase ztratil při našem stěhování vlivem rekonstrukce bytu, který mimo jiné také probíhal v té době. Hole jsem nakonec našel asi 3 hodiny před startem už v řádné schýze, nasrání a panice umocněnou předstartovní horečkou :-).

Jídlo byla kapitola sama o sobě. Říká se, že ultra je hodně o hlavě a jídlu. Jako hlava byla naprogramována dobře, ale to jídlo mi dělalo starost, protože jsem míval po 2-3hodinovém běhu hlad jak prase a stále jsem neměl vychytáno, co jsem schopný pozřít. Už se mi stalo, že jsem se po tyčince krásně osypal a dostal kopřivku. Paráda… Tělo zareagovalo na jinak nic neříkající surovinu, kterou jím normálně, ale při zatížení těla vyvolala alergickou reakci. I na toto je dobré myslet. Jednou ráno asi v 5 mě musela známá odvést domů se záchvatem. Fakt prdel… Nakonec jsem situaci s jídlem vyřešil zhruba 14 dní před Špacírem na marathonu (trénink tempa, jídla, pití, batohu atp.) a to tím, že jsem zjistil, že pro mě skvělou kombinací bude chleba ve vajíčku (vaječáky) a štangla salámu nakrájená zhruba na centimetrové kolečka, které jsem pak střídal s chleby na trati. Nutno říci, že salám je vcelku profláklá ultrasurovina, takže žádná novinka. Jak se termín startu blížil, tak mě stále jímala nervozita, jak to celé dopadne, jestli někde nezatuhnu, nezdechnu, nepřepálím to atp.. Respekt z této akce jsem měl velký a znáte to, když se na něco těšíte, tak o tom furt melete a nemůžete se dočkat. A pak to třeba i poserete J

Přišel den „D“. V práci jsem chtěl končit dříve abych se stihl i trochu uklidnit nebo i třeba na hoďku vyspat, protože start je nastaven na půlnoc. Bohužel nepodařilo se mi odejít dříve a tak klasický shon z práce, děti, atp.., ale díky podpory rodiny a hl. ženy jsem po dochystání všech potřebných věcí se pokusil okolo půl desáté na chvilku lehnout. Marně, čuměl jsem do stropu. Testosteron už fungoval dokonale, alespoň nožky byly v klidu, říkám si. No nic, vylezu z postele a jdu se najíst kýble těstovin aby byla energie na cestu než začne svítit v žaludku hladové oko. Protože jak dostanu hlad je to na pikaču. To jsem pak protivný, jak týden před výplatou. Po doplnění paliva se přiblížil čas odjezdu z domu, sedám do auta a tradá na místo určení. Zaregistruji se cca v 23:00hod. a právě začíná předstartovní povídání organizátorů vč. letošního předstartovního programu a to jsou volby (Špacír se dožil plnoletosti). O tom, jak se na trampolíně 4 lídři jednotlivých stran předháněli v propagaci svých vtipných programů vč. komentářů ke svým oponentům se nejde ani vyjádřit. Prostě paráda a skvělá nadsázka, která se skvěle hodila k uvolnění atmosféry a také k současné politické situaci v ČR. Najednou se přiblížila půl noc a my se seřadili před budovu čekajíc na zazvonění startovním zvonem. V tu dobu jsem kecal s přáteli o tom, jak to bude boží a kde to asi zapíchnem :-). Najednou mě chytá hlad, respektive začínám mít hlad. To ne, dyť jsem teď žral? To snad není ani možné, to bych pochopil spíše sraní, ale hlad? Kašlu na to, vytahovat zde chleba fakt nebudu…

Start. Celá grupa cca 150 lidí se vydala rychlejším pochodem napříč městem směr Hrbová a pak šup do lesa a hlavně do kopce. Nutno říci, že na nás kolemjdoucí lidé koukali, co to leze za demonstraci s čelovkama po městě a řidiči odbočující a čekající našim směrem, taky hleděli. Hned na začátku si říkám, že v žádném případě nepůjdu v první skupině a tak vyrážím někde v poslední třetině celého hada. Hlavně to nepřepálit, jinak zdechneš. Říkám si. Ještě mě čeká 99,5 km :-). Nálada je uvolněná, kecá se každý s každým a vtipkuje se. Prvních cca 30 střelců, už někde lítá a mě to zatím nechává úplně klidným, to je fajn, pomyslím si. Alespoň vydržím déle jako ten králíček na nejmenované baterky. Během první hodinky směrem na Dušnou se chytají nohy a vcelku svižně jdu (nebo aspoň si to myslím J). V kopcích předcházím hodně lidí. Půjdu, co to dá do kopce, hlavně neběžet kopce jinak brzké KO. Přichází první mírné rovinky a začínám poklusovat a to už se blížíme k vysílači před Dušnou. Začínám do sebe tlačit první chleba. Kolemjdoucí Špacírníci nevěří svým očím, prý víc sežeru, než ujdu a mám spotřebu jako Žigulík. Bohužel hlad se neptá, hlad nařizuje. A tak papám vaječák. V tu dobu potkávám dvě naprosto suprovní baby Radku a Lucku. Tímto je samozřejmě moc zdravím! Valí zhruba mým tempem a tak se jich chytnu a kecáme. Postupem času zjišťuji, že jsou to již zkušené teréní ultra harcovnice a tak si říkám, že bude fajn se jich držet. Uvidím, jak to půjde a jak dlouho se jich budu schopný držet. Pak mi prozradí, že vloni došli Špacír jako první ženy. NoTyVole, pomyslím si. A s nimi mám jako udržet krok? Zkusím to a uvidím. Na Cábu opět chleba a svlečení větrovky. Tady jsem zjistil, že dnes vonět asi nebudu. Chudák holky, ale braly to s humorem, prý to k tomu patří. Supr, postupem času si uvědomuji, že mi huba furt jede a musím ji na chvíli i zavřít. Hold nadšení z mé první stovky je asi nekonečné. J. J.

Holky mě zatím dávají a já se stále držím a zjišťuji, že kromě huby mě jedou i nohy a začínám se jim pomalu vzdalovat. Snažím se to neřešit, protože mě v hlavě jímá myšlenka abych to nepřepálil. Seru na to, valím na pocit a hlavně si to užít. Po chvilce doháním skupinku borců, kdy jeden jde i se psem a opět mě přijmuli do rodiny a kecáme. Kiláky a čas ubíhají neskutečným způsobem a najednou je půl paté ráno a blížím se k Soláni. Chlapi jsou někde za mnou a já to rubu okolo Soláně už bez zaplé čelovky, je skoro světlo. Paráda, zatím to jde skvěle. V údolích se valí mlha z páteční průtrže mračen a my jdeme nad ní. Jedním slovem, nádhera. Na trati se stále setkávám se skvělými lidmi a tak vždy pokecáme, valím dál. Tělo drží až překvapivě dobře, nic moc nebolí, hlad není, salámy a chleby po půl až 1 hodině zabírají + iontáky samozřejmě a tak fičím dál. Občas si cucnu ještě coly z Lídlu (protože má cukr, na rozdíl od original cocacoly, která už obsahuje jen jakýsi hypoglikemický syrup) Dokonce jsem se sžil i s holemi. Ze začátku jsem se 3x robil, když jsem si je zamotal pod nohy, k pobavení kolemjdoucích špacírníků. Nicméně po 20 kilácích jsem zjistil, jak je používat! Byly mi velkým pomocníkem do kopců nebo sbíhání. Kilometry přibývaly a já se potkal s dalšími surp borci. Jeden z nich byl i spoluzakladatel této akce, takže o další zábavu bylo postaráno. U Súkenické rozhledny (Čarťák) na nás čekala příjemná ženská společnost v podobě Adély Maňákové, která se k nám přidala a naše 4ka nyní valila směrem Partizán aneb první a jediná oficiální občerstvovačka bez EET.
Dostali jsme díky Ádi nový vítr do plachet a k Partizánovi jsme doslova doletěli kousek před 7mou ranní. Kde již měla být nachystána občerstvovačka. Kde nic, tu nic. Byly jsme tam dříve a tak jsme chvilku čekali. Mezitím jsme začali tušit, že asi před námi moc lidí není a že se asi pohybujeme někde okolo 10-20 místa…, blbost pomyslíme si, ale fakta na to ukazují. Kašlem na to… Za cca 10-15 min. dorazili pořadatelé a začali rozbíjet stany s jídlem a pitím. Doplnili jsme zásoby, já se převlékl do suchého a po cca 25 min. valil dál za mými třemi „kolegy“, kteří již byli chvíli na trati, protože vyrazili dříve. Po nějaké době jsem dohnal naši původní trojku, kde chyběla jen Adéla. Ta už byla tytam. Práskl jsem do kočáru a řekl jsem si, že ji dotáhnu a tak začala zábava a stíhací jízda po kopečkách. Chvíli mi to trvalo a naháněli jsme se po vrcholcích Ztracence, Velkého a Malého Javorníku a až na Portáši jsme dorazili skoro stejně. Tam jsme na chvilku sedli. Doplnili paliva, já dal kuřecí polívečku. Hospodští byly velmi přívětiví a milí. Po chvilce dorazili i další přeživší této akce a už jsme byli opět 3 nebo 4. Promazal jsem se opět vazelínou na místech, kde by mě to ještě před dvěmi lety ani ve snu nenapadlo a vidět tehdy někoho, že se takto maže, budu si myslet …. Nasadili jsme batohy a tradá na trať. Kohútku jsme přímo proletěli a valili jsme směrem ke Krkostěně-Papajské sedlo. Síly pomalu docházely, ale ještě to nebyla taková hrůza, abych nemohl popobíhat. Díky občasnému dopingu v podobě Magnézka s B6 a pak taky kofeinem jsem se cítil jakštakš funkční. Co se ovšem začalo probouzet byly šlachy na levém holeni a šlachy za pravým kolenem. Nicméně co moc nebolí, se přechodí. A tak jsem to přecházel, přeběhal až do nějakého 70 km. Následoval padák Papajské sedlo, kde to je solidní stěna dolů, kterou jindy sice normálně frčíme na kole dolů, ale po 70 kilákách v nohách jsem byl rád, že se podepírám hůlkama. Konečně jsme se dostali dolů a jsme na asfaltu, jupí pomyslel jsem si, asfalt ten mi nevadí, teď to bude ok. Opět jsme se rozběhli a po cca 500 metrech prc a bylo. V pravém koleně to luplo a bylo vymalováno. Chvilku jsem se sbíral, respektive sedl si a přemýšlel co dál. Protože s tím nešlo vůbec jít a to mě jen tak něco nezastaví. Co nášlap to velká bolest. Tady se Adéla logicky odpojila a valila dál, protože bych ji jen zdržoval. Filip Dolínek zůstal a se mnou  kryplem a dopajdali jsme až k odbočce U Čechů (obcházení Makyty). Zde jsem vlezl do potoka a chladil koleno a mezitím i jedl. Stále ve mně dřímala myšlenka, že chci aspoň dojít. Noha byla ale stále proti a najednou jsem velmi reálně zvažoval svůj odtah do depa. V té době si říkám, že to vlastně nelze vůbec považovat za prohru nebo nějakou potupu, když nyní odstoupím. Vždyť jde o to, že jsem do této doby nikdy neušel, neuběhl ani těchto cca 72 kiláků a to je mazec. Co jsem chladil kolínko v místním potůčku, došel nás další špacírník Petr Čížek. Toto mě nějak nakoplo a i fakt, že jsme stále asi někde okolo desátého místa celkově. Protože Petr říkal, že ze začátku byl ve vedoucí skupince, pak ale ztratil…. Zkusil jsem aspoň jít a tak nějak to šlo. Do kopce to bylo dobrý, bolelo v rámci možností, ale z kopce jsem vyl jak hyena. Posledních cca 28 kiláků. To musíme dát, hecovali jsme se navzájem. Hlava říkala, že jsem vůl, že 28 kiláků s kryplonohou bude velmi těžké ne-li nemožné. Letošní ročník navíc pořadatelé vyšperkovali právě obchvatem okolo Makyty a tím měl Špacír rovných 100 kiláků oproti minulým ročníkům. Takže další zážitek navíc v podobě opětovného vystoupání pod Makytu krkolomným terénem ala Sparťan race. Na zemi jsem viděl stopy předchozích špacírníků a to mě dodávalo spolu s Petrem a Filipem sílu se pokusit tento závod dojít. Jak síly ubývaly spolu s bolestí, která se stupňovala a posléze šla zase do útlumu jsem si říkal, že už by mohl být i konec. Byl jsem vyveden z omylu s tím, že nás čeká ještě Filka. A taky že jo. Takovou k…u kopec jsem už dlouho neviděl. Jdeš a stojíš. Zase jdeš a stojíš. Mrknu na hodinky a píšou aktuální rychlost 1 km v hodině, fakt prdel. Hlava stále ještě drží, vše ostatní na pikaču a tak se snažím myslet pozitivně a navzájem se podporujem, že už to je kousek. Drž hubu, ozve se

Pomalu se blížíme na Jahodný a v tom nám všem dochází voda. Kuáááá, to už nějak doklepem. Už nemám ani hlad a to je špatně. Asi euforie nebo tělo přepnulo do nouzáku, ale chytá mě druhý dech. Bolest v koleni ustupuje. Protože hlava je stále pozitivní a tak zrychlujeme na 5 km/hodině J. Mezitím volal známí, jak jsme prý na tom a říkal, že počká u kolejí v Ústí, že se na nás podívá. Jak řekl, tak udělal a měl tu smůlu, že jsme mu sebrali poslední zásobu hnusné broskvové limonády. Všechno broskvové bytostně nesnáším, to se raději naučím vyšívat, ale tahle do mě zajela, jak nůž do másla. Hurá, cyklostezka směr z Ústí do Vsetína. Zde jsme věděli, že máme vyhráno a jen koketovali s myšlenkou za kolik to asi dáme. Nakonec jsme zkusili i popobíhat a těsně před cílem jsme i běželi za hlasité podpory mé rodiny a známých. Kteří nás krásně dotáhli do cíle do Junáku. Tam jsme zazvonili na zvon a chvilku jsme stáli a koukali na výsledkové listiny, kde jsme nevěřícně koukali, kdo vše už nejde nebo nedošel, je ještě na trati, či už skončil. Nakonec výsledný čas byl 18 hodin a 41 min. a někde na 7 nebo 8 místě. To vůbec sakra není špatné, když pominu ty problémečky s kolínkem a šlachy. Kdyby ne, tak bych došel s Adélou, která došla o hodinu a něco dříve. Té samozřejmě také gratuluji k nejlepšímu ženskému času. Nicméně nejčastější české modlení „kdybysmus“ neexistuje a tak jsem velmi rád, že jsem to dal a vůbec za takový čas. A hlavně při první takovéto akci. 

Závěrem musím říci, že počasí vyšlo opravdu luxusně a všem se kterými jsem pokecal děkuji za úžasný zážitek. Za celý Špacír jsem sežral 7 nebo 8 krajíců vaječáků, cca 8 cm uheráku, 4,5l Ionťáku, 1l Coly, dvě ovocné kapsičky, které jsem sebral dětem, jednu kuřecí polévku, nějaký cukr hroznový, 3x magnézko s B6 a 2x kofein. Jo a jeden prášek na bolest, který jsem dostal od Adélky na bebů s kolínkem. Koleno mě ráno bolelo stejně a šlachy na nožce krásně otekly, takže tradá k lékaři, kde mi řekli, že toto je spíše asi alergická reakce. Vypadá to spíše jako bych proběhl někde Bolševníkem a nějakou nevyslovitelnou nemoc, kterou si prý nemám raději ani googlovat. Tak to nedělám. Po týdnu se šlachy začaly srovnávat a koleno se trochu zlepšuje a ani ortoped nic nevidí, tak uvidíme v čase.

Takže takový byl Špacír z mého pohledu a jak jsem psal v úvodu, tak pokud to někomu něco přinese. Budu jen rád. Určitě jsem na kvanta dalších pocitů, věcí atp. zapomněl, ale asi to tak mělo být...
No a pokud mě nebo mou ženu z těchto mých eXcesů nejebne a zdravotně budu ok, tak třeba někdy zas při něčem takovém šíleném ZDAR!

PRO INFO:
červeně - došli,
zeleně - nedošli/kde to zapíchli,
ostatní - ještě bojují

Další info na ofic.webu Špacíru